„Lui-lui-lui-lui.“–„Swift-swift-swift-swift-swift-swift.“ – „Kepoutý-kepoutý-kepoutý-kepoutý-kepoutý.“ –„Frossst-frossst-frossst-frosst-frosst-frosst.“ Zahrada v dubnu, brzy ráno, je plná amerických spisovatelů. V zahradní vaně leží hnědý led. Přes den roztává a listy lípy z podzimu v něm rozmrzají a pouštějí hněď a v noci znovu tuhnou. Jistě, jeden Angličan!
Kameny ohniště jsou po zimě mírně rozvalené. Kopu popel a ve vrstvách ho vybírám, viklám kameny, mezerami vtlačím ty slisované kusy do podloží a nějak to celé srovnám. Podpálím uschlou větev túje, která krátce a s prskáním zaplane a v okamžiku se promění v oranžovou větev korálu, kolébající se v moři prudce ohřátého vzduchu. Přiložím druhou. Při pohledu na sálající túji jsem si ale nejdřív v duchu pomyslel „ohnivá plavuň“. Přišlo to naráz, s velkou rozhodností, možná jsem to dokonce tiše vyslovil. Ale plavuň neplave, i když se to podle jména zdá. A vůbec nevypadá jako vějíř, korál, dlaň. Nejspíš mi ze školy, z učebnic zůstaly v hlavě kresby a otisky stromových plavuní, které se kývaly v prvohorních pralesích – ty měly koruny jako vějíře, jako palmy, jak zpeřené ratolesti. Než zkameněly, jistě hořely a zalévala je voda.
Velice studený duben. Strkám ruce do mezer pod kameny. Pokládám do ohně další vysušené túje, několik velkých větví najednou, a vracím se k americkým spisovatelům, kterých je kolem pořád víc.
Musím vytáhnout ledovou mrtvolu z vany, ale nedaří se mi ji sevřít v prstech, prokluzuje, zdvihnu ji o centimetr a ona se zvrací naznak zpátky do vody – tak těsně je utopené tělo zapasované do plechu. Při těch pádech naznak, které připomínají omdlévání (mrtvola, co dokola procitá a omdlévá), se oči ledu obracejí v sloup. V jedné chvíli se mi podaří zasunout ruku hlouběji do škvíry a začnu bezvládnou postavu soukat ven. Rád bych ji vytáhl z vody celou a opatrně položil na trávu vedle vany. Teď se oheň za mnou rozhořel. Ohlédnu se od práce. Vysoké plameny prorazily dým, který postupně plní spodní patro zahrady. Nad plameny se tetelí a prohýbá fólie horkého vzduchu. Ale dál se neohlížím a s námahou soukám postavu z vany, tisknu její ostré a kluzké okraje, soustředím se na tu nesnadnou práci, zatímco ptáci jeden přes druhého vyprávějí. V jedné chvíli stojím rozkročený nad vanou a ze všech sil objímám ledové tělo, nešikovně ho tisknu v náručí a dělám s ním krátké směšné kroky všemi směry. Nakonec to přece jenom nedokončím. Do plamenů, do převalujícího se dýmu a do chladného a horkého vzduchu vnikne paprsek vycházejícího slunce a všechno naráz prostoupí vodorovné zlaté vrstvy – a já jdu od toho.
Nechávám hnědý led v kouři a paprscích trčet z vany.
Sedám si k ohni.
Ještě podeberu zmrzlou vrstvu listí pod ohništěm – chci ji hodit do ohně, ze zvyku uklidit po zimě. Ale pod ní se objeví vrstva tak červená, až syknu a cuknu. Sáhl jsem do měkké kolonie červených ploštic. Ty nejmenší ruměnice, ještě oranžové a bez kresby, se mi přilepily k prstům. Sklepu je a staré listí vrátím na místo.
Sedím u ohně. Dívám se kolem i do ohniště. Poslouchám. Už se ničeho nedotýkám.
Občas přiložím suchou větev, ale to se nepočítá.