Disonance, úzkost a psychoanalýza

Experimentální spolupráce Daria Argenta a Ennia Morriconeho

Filmovou hudbu pro první Argentovy thrillery z přelomu šedesátých a sedmdesátých let zkomponoval Ennio Morricone. Ač se zcela nevzdal melodií ani libozvučnosti, výrazně upřednostnil disharmonické a disonantní postupy, které měly u publika vyvolat úzkostné a depresivní pocity.

Setkání Daria Argenta s věhlasným skladatelem Enniem Morriconem vedlo k vytvoření nové, nikoli však neměnné stylistické formule příběhů o sériových vrazích, jejichž motivace režisér vysvětluje Freudovými teoriemi. Oba tvůrci se snažili experimentovat s hranicemi výrazových možností. Zatímco Argento inovoval formální postupy italského thrilleru a detektivky atypickým snímáním postav a prostoru a zejména střihovou skladbou, v Morriconeho hudbě se prolínají lyrické vokální motivy s atonálními a disonantními kompozicemi. Argentovy první tři snímky s metaforickými a hádankovitými tituly Pták s křišťálovým peřím (L’uccel­lo dalle piume di cristallo, 1969), Devítiocasá kočka (Il gatto a nove code, 1970) a Čtyři mouchy na šedém sametu (4 mosche di velluto grigio, 1971) představují v italské kinematografii experimentální manifest na poli populárních žánrů.

 

Atonalita a Freudův odkaz

Jako scenárista je Argento podepsán i pod několika staršími filmy s Morriconeho …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě