Indiáni na scéně

Je kulturní přisvojování obecným principem umění?

Kanadsko­-francouzská divadelní inscenace Kanata v režii Roberta Lepage vyvolala diskusi mezi zastánci svobody umělce, jenž si pro svou tvorbu může vypůjčit cokoli, a obhájci stanoviska původních obyvatel Kanady, kteří kulturní apropriaci svých příběhů považují za zcizení vlastního hlasu. Komu tedy patří příběhy?

Příběhy a jejich vyprávění odnepaměti překračují geografické, jazykové i kulturní hranice a fungují jako všestranné a efektivní prostředky komplexní kulturní výměny. Ta dnes probíhá čileji a dramatičtěji než kdy dříve, a není tedy divu, že se stále častěji stává předmětem studia odborníků na historii, antropologii, muzeologii či literární a filmovou vědu. Zároveň o tomto tématu diskutují i umělci a interpreti příběhů se svým publikem. Autoři reprezentující většinové kultury zpravidla zastávají názor, který britská spisovatelka Margaret Drabble formulovala následovně: „Kulturní přejímání je práce každého romanopisce. Cokoliv napíšeme, je kulturní výpůjčka, ať už jsme si toho vědomi nebo ne. Nic nepochází odnikud.“ Vyjadřují tak přesvědčení o „přirozenosti“ kulturní apropriace a nezadatelném právu umělců být její součástí. Naproti tomu umělci z menšinových kultur často vyjadřují znepokojení nad nerovností dynamiky tohoto procesu, který Lenore Keeshig Tobias, …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě