Z chystané antologie české anarchistické poezie jsme vybrali několik básní známých i pozapomenutých autorů, v jejichž díle se odrážejí vzdorné politické i sociální nálady první poloviny 20. století, ale také dekadentní cynismus a rozčarování.
Michal Mareš
SVÁTEČNÍ DEN
Poslední kry žlutých ledů
v kalné vodě plují.
Vrby na břehu se plní šťávou,
vlažné větry dují.
Lámou proutí keřů vrbin
malé, velké děti,
temný, jasný z proutí píšťal
hlas přes luka letí.
Praskly kukly pestrých brouků,
živy opět sady. –
Beze slunce, v domě chudých
Básník zmírá hlady!
Kamil Berdych
MÁJOVÁ
Je doba zlá a vražedně až hnusná
a zvolna mře v ní vše, co cítí lidsky.
Evangelia society hnusná
dnes nelze hrát už ani blasfemicky…
Zas Máj. Tož Máj. Velebný půjde průvod
tak jako jindy… jako kolikráte…
prapory, hesla… ventilační důvod…
toť, Máji, Tvoje posvěcení svaté.
Při rudém ohni, jenž dnes slavně hřeje,
svou velkou Zášť zas zazpívají marnou…
Můj Máji! Máji! (Jak se hlas můj chvěje!)
Tys laxní, ideovou ohřívárnou.
A chtěl bych mstít Tě za tu hořkou zradu
těch zástupů, mstít v rozvášnění sterém,
za banální a směšnou promenádu,
kde nesetkáš se s jedním dezertérem
v té době zlé a vražedné až dusné,
kdy sama Země chví se strachem lidí…
Za jeden den Tvůj, Máji, vše zas usne…
A Idea své rekvizity sklidí…
Karel Salaba
O PEKLE JÁ ZPÍVÁM
Bledé tváře, lidé bledí
o štěstí ti nepovědí.
Nepovědí, požalují,
požalují, pozastesknou…
A ty sčítáš tváře bledé,
ve srdci ti zebe, zebe…
A já nechci požalovat, já chci raději bíti pěstí,
a já nechci pozastesknout, k čemu píseň
o bolesti?
Píseň síly, píseň vzteku,
já chci mluvit ku Člověku!
Bratři, chmurné miliony,
hladovící, přelomené,
tragiky a miliony
ujařmené, bezejmenné.
Já si tisknu rety vztekle,
o pekle já zpívám, pekle,
pekle vašem, mojím pekle,
písničku já zpívám vztekle.
O hladovém pekle vašem
otrávenou píseň pláče,
o bolesti, jež se vzpíná
pod dotekem karabáče…
Hugo Kepka
PÍSEŇ ZTRACENÝCH
Jdem rok od roku tak a s námi kletby jdou –
ať káry jinými dříči jsou taženy.
Kdo zrodil nás a proč je smutnou záhadou.
Nám cíle mravných cest jsou povždy zamženy.
Tož bylo tak, jak je. Teď rezignace víc
a chleba je, že v ráz se snadno pohltí.
Kol doupat hejna jsou a dětí na tisíc.
V nás vzrůstá tyranství a ženy rodit chtí.
V té půdě všechno je. Kopáme do ní jen
bosýma nohama a písně vyjeme,
než každý jeden z nás padne tu zatracen
a stejně s jinými bratrsky shnijeme.
A rostem, rosteme… Až někdy poleká
se člověk úžasem, jak davy naše jdou.
A mezi námi přece není Člověka.
Kdo zrodil nás a proč – je smutnou záhadou.
Foltýn (J. Stivín)
KNEDLÍKY, ZELÍ, VEPŘOVÁ
V hospodě tucet sedláků,
nejmenší, velcí a větší,
v oblacích z kouře tabáku
kolují takové řeči:
„Jedno nás ještě zachová,
na ostatní se plivá:
Knedlíky, zelí, vepřová
a k tomu litr piva.“
Člověka z města zarazí
taková dekadence,
vím, planých řeči neschází
nikdy při piva sklence,
však to zde – zkáza hotová,
hle, bůh, jejž sedlák vzývá:
Knedlíky, zelí, vepřová
a k tomu litr piva.
Utichni, srdce vzkypělé,
klesněte, zdvižené pěsti,
tam, kde jsou hory popele,
nemožno požár vnésti.
Vždyť je to píseň domova,
třebaže málo tklivá:
Knedlíky, zelí, vepřová
a k tomu litr piva.
Všecko se může pochopit,
vysvětlit duševním stavem,
mají se sedláci utopit
v zoufalství nad státním právem?
Když národ naděj pochová,
co na posled mu zbývá?
Knedlíky, zelí, vepřová
a k tomu litr piva!
V. L. Liberté (F. Cajthaml)
GERMINAL
Z Duchcova k Mostu jsem v letní den šel,
pražilo slunce na obzoru nízkém,
zlostný hlas páry vstříc ze všech stran zněl
v sousedství šachet a hutí všech blízkém.
Od vážných, pochmurných tam
Krušných Hor
nehybná klenba se vznášela tmavá –
v močálech kuňky svůj zkoušely sbor,
píšťaly ječely z leva i z prava.
Vesnice rozlehlé, vzrostlé přes noc –
v ulicích křičely skupiny dětí,
jež nikdy neznaly otcovskou moc
(vrhaly smělý hled a mraky smetí).
Okolo kostela zahnul jsem dál,
prázdným tam lavicím kněz kázal mladý;
a vedle při schůzi nabitý sál:
„Nechceme, bratři, víc umírat hlady!“
Domluvil řečník a hned lidstva proud
do ulic, do kraje, rozlil se prudce,
praporec černý vlál s odznakem pout,
hořely oči a hrozily ruce. –
Bída je vyhnala z českých vsí, měst
zde Nouzi v náručí rozpjaté padli;
duše své ztratili, zbyla jen pěst
a hněv na život svůj v podzemí zvadlý.
V stanici chvílemi zastavil vlak,
vychrlil četníků urostlých řady:
hlad kvasí a hlav má více než drak…
Pořádek musí však být přece všady!
Z Duchcova k Mostu jsem v bezvětří šel,
zoufalost číhala na svoji chvíli,
duněla půda a Sever se chvěl
ztajené budily se hrozné síly…
Karel Nový
UPÍŘI KRAJE
Tam vzadu vysoké, bezcitné komíny
a vpředu živoří rozbité chatky;
na prahu naháči malí si hrají –
Kde máte tatínky, kde máte matky?
Sirotky s otci jste, sirotky s matkou:
takový osud vám na mládí doleh;
vyhublá máma a vysátý tatík
od šera do šera fárají v dolech.
Vysoké, červené, bezcitné komíny
v kolébku chudou již hledí vám přísně.
Urvou vám rodiče, urvou vám bratry
a ve rtech zamrazí jásavé písně.
Naháči maličtí, hrejte si, hrejte si,
květ mládí zčerná vám brzy, tak časně…
Komín již vyčkává… Hrejte si, hrejte!
Ještě je sluníčko, ještě je krásně.
S. K. Neumann
IMPROVIZACE PROTESTU
F. V. K.
Nepozdvihujte prapor budoucích lidí!
Jako vlk hladový,
jenž, kde by co zadávil, slídí,
do našich domů se vtíráte.
Nepozdvihujte prapor budoucích lidí!
S tou mrchou, jež dohnívá zvolna,
Čas do sklepů prokletých temnot
i jméno sklidí
nenasytného červa.
Je v nenávisti láska;
však přílišnou modlou vám vlastní je sval,
než abyste, rdouse, miloval.
Vzplane nám nádhera slunce!
Však Volnost a Lásku duše má vidí.
Nepozdvihujte prapor budoucích lidí!
fráňa šrámek
V NÁS PLÁČE
MARNÝ VZTEK…
A to jsme viděli: pěstě zdvih k nebi.
I to jsme slyšeli, jak řekl: zabiju.
Nezabil. Kdyby směl, odprosit šel by.
Plakat smí. Plakat smí každý z nás páriů.
Tím netřes stromem. Tu nemluv nahlas.
Tady i vítr něčím poraní.
A tupý zrak blbce nepouli na nás.
V nás pláče marný vztek, však nikdy pokání.
Padají slzy do rudých květů,
když jsme je trhali, to už jsme plakali.
Že nasadit nemůžem tomuhle světu
na střechy kohouty, v svědomí šakaly…
František Gellner
NÁLADA TICHÝCH VEČERŮ
Býval jsem v různých společnostech hostem,
miloval jsem a zlost jsem míval také
a prováděl jsem kousky všelijaké
povoluje svým špatným náklonnostem.
Přiznám se rád, že jsem svou sebelásku
kořistí srdci příliš nerozmnožil.
Než přece v žití ledaco jsem prožil.
Skromný jsem byl a dával život v sázku.
Květiny vonné netrhal jsem v máji.
Steskem jsem rostl, samota mě zpila
svou smutnou písní. Přítelkyni byla
mně sklenice a taky zůstala jí.
Dnů želet minulých mám příčin málo,
míň ještě krásy budoucnost mi věstí.
Kdys v dávném snu se zjevilo mi štěstí.
Já nehledal je, když mě nepotkalo.
Milada Zahořová
KONEC
Na kamenitém poli pracně orám,
sodomských bratří slyším hýření
a čekám dlouho, dlouho hledím k zorám,
kdy budem spaseni neb ztraceni…
Na opuštěném poli práce těžká
a marno slzou zúrodňovat zem;
je tolik hříchů včerejška i dneška…
Snad zítra už se v propast propadnem…
Antologii anarchistické poezie Sejdem se, bratři, v předpeklí!, sestavenou Michalem Jarešem, vydá nakladatelství Dybbuk v edici Opium poezie.