Ve snímku Larse von Triera Melancholia se stejnojmenná planeta stane příčinou zkázy celého světa. Dánský filmový režisér popisuje ve svém snímku příběh dvou sester, Justine a Claire, které se s přicházející zkázou Země vyrovnávají různými podobami depresivních stavů. Justine očekává konec světa v melancholické apatii, během níž dokonce zruší svou dlouho plánovanou svatbu. Jejími slovy: „Země je zlo. Nemusíme kvůli ní truchlit.“ Naproti tomu Claire představa, že by blížící se planeta mohla Zemi skutečně zničit, děsí. Okolí se Claire snaží přesvědčovat, že k tomu dojít nemůže a Melancholia Zemi bezpochyby mine. Nestane se tak a lidstvo v portrétu vykresleném Trierem zaniká ve dvou podobách deprese – melancholické apatii a extatickém strachu.
Při potýkání se s fenoménem environmentálního žalu se potkáváme s podobnými typy reakcí jako postavy ve filmu Melancholia. Nejčastější reakcí je samozřejmě popírání: klimatická krize se nám nějak záhadně vyhne. Psychologové a psycholožky se ale setkávají i s apatickými pocity – člověk je v takovém případě paralyzován otázkou, co má ještě smysl dělat vzhledem k pokročilé destrukci způsobené klimatickou krizí a rozpadem biodiverzity. I vědomí blízkého klimatického kolapsu probouzí v lidech silný strach a nutnost okamžité a zásadní akce. Tyto emoce na sebe málokdy berou jen jednu podobu a často se v člověku mísí podle aktuální situace. Mnohdy pak vedou ke krajním řešením, jako bylo nedávné sebeupálení amerického klimatického aktivisty Wynna Bruce.
Obě zmíněné polohy jsou v klimatickém hnutí přítomny, a pokud jsou vystupňovány do krajnosti, nefungují ve prospěch našeho společného úsilí o transformaci společnosti. Apatie nás izoluje od vytváření kolektivní síly a ve svém důsledku vyhovuje lidem, kteří chtějí udržet status quo. Překotné a nepromyšlené aktivity motivované primárně strachem o budoucnost zase mohou vést k jednání poškozujícímu společné cíle. A také k rychlému vyhoření, které je ostatně často spojeno právě s apatií. Z Claire se v realitě často stává Justine. Cestu vpřed lze hledat v syntéze těchto dvou poloh – aktivní klimatické melancholii.
Kritický odstup a hloubavost, k nimž ponouká apatická podoba melancholie, mohou chránit před rychlým vyčerpáním či nestrategickým jednáním a zároveň oživovat snahu o transformaci společnosti i bez naděje na finální úspěch. Extatická podoba strachu nás pak může průběžně vytrhávat z nečinnosti a pobízet k hledání naděje.
Kolem sebe vidíme mnoho příznaků probíhající planetární krize. Od stále častějších lesních požárů přes rekordní vedra v Indii a Pákistánu až po tornáda, záplavy a neúrodu. Místo společného úsilí o nápravu řešíme pro mnohé nepochopitelnou válku. Čelit vnitřní nepohodě je v takové situaci nesmírně složité. Možná bychom se v této chvíli měli všichni pokusit vzít si to prospěšnější z obou poloh deprese, jež ve snímku Larse von Triera zosobňují Claire a Justine.