Nejnižší jmenovatel vkusu? - hudební zápisník

Začátkem letošního roku vyšla v druhém, rozšířeném vydání kniha Karla Veselého Hudba ohně (poprvé byla vydána v roce 2010). Několikasetstránkový opus zkoumající „radikální černou hudbu“ v jejích politických, historických a společenských souvislostech se čte jako po másle. Autor čtenáře průběžně ponouká, aby se zanořil do útrob streamovacích služeb a mezi čtením – s nově nabytými vědomostmi o dobovém kontextu – sledoval hudební klipy. Některé pasáže ale zarazí. Zatímco určitá témata Veselý do detailu zkoumá, jiné fenomény šmahem odsuzuje či paušalizuje. Hned v úvodu knihy se například tvrdí, že „hudební akademici pohrdají popem, který útočí na nejnižší společný jmenovatel našeho vkusu, ale jen masově konzumovaný hit dokáže spojit bez rozdílu věku, majetku, vzdělání, pohlaví nebo rasy a prozradit nám podstatné věci o kultuře, v níž žijeme“. Přiznám se, že to na mě bylo trochu moc.

Opominu otázku, proč by měl pop útočit na nejnižší jmenovatele …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě