Začátkem letošního roku vyšla v druhém, rozšířeném vydání kniha Karla Veselého Hudba ohně (poprvé byla vydána v roce 2010). Několikasetstránkový opus zkoumající „radikální černou hudbu“ v jejích politických, historických a společenských souvislostech se čte jako po másle. Autor čtenáře průběžně ponouká, aby se zanořil do útrob streamovacích služeb a mezi čtením – s nově nabytými vědomostmi o dobovém kontextu – sledoval hudební klipy. Některé pasáže ale zarazí. Zatímco určitá témata Veselý do detailu zkoumá, jiné fenomény šmahem odsuzuje či paušalizuje. Hned v úvodu knihy se například tvrdí, že „hudební akademici pohrdají popem, který útočí na nejnižší společný jmenovatel našeho vkusu, ale jen masově konzumovaný hit dokáže spojit bez rozdílu věku, majetku, vzdělání, pohlaví nebo rasy a prozradit nám podstatné věci o kultuře, v níž žijeme“. Přiznám se, že to na mě bylo trochu moc.
Opominu otázku, proč by měl pop útočit na nejnižší jmenovatele našeho vkusu a co to vůbec znamená; jedno však vím jistě: dnešní hudební akademici popem opravdu nepohrdají, často ho vášnivě poslouchají a někteří o něm i píší. Je to možná překvapivé, ale v 21. století už muzikologové nebádají jen o Beethovenovi. Jen namátkou uvedu pár názvů odborných prací studentů hudební vědy na Karlově univerzitě, kterým tímto nestydatě dělám reklamu: Queer estetika v současné ruské populární kultuře na příkladu kapely Hristina, Performance maskulinity v prostředí českého extrémního metalu, Hudba v českém vězeňství, Globálně sdílený feminismus v lokálním kontextu na příkladu slovenské zpěvačky a rapperky Simy. Z názvů zmíněných studentských prací lze vytušit obecnější témata, jako jsou role genderu, struktury moci nebo komunity a jejich (ne)propustnost.
Zároveň jde o témata, která se hojně diskutují v anglofonní odborné literatuře. Tak třeba v nakladatelství Oxford University Press nedávno vyšla práce norského akademika Kaie Arneho Hansena s názvem Pop Masculinities o tom, jak populární hudba současně reflektuje i vytváří kulturní normy mužské identity v 21. století. Publikace se honosí doporučením akademičky Susan McClary, která svým dílem Feminine Endings (Ženské závěry, 1991) uvedla do muzikologického diskursu témata feminismu a genderu. Ve vztahu k tématu lokálního bych rád zmínil Marii Sonevytsky, jejíž tři roky stará kniha Wild Music: Sound and Sovereignty in Ukraine (Divoká hudba. Zvuk a svrchovanost na Ukrajině, 2019) se ve světle aktuální tíživé situace čte s hořkostí a nadějí zároveň. Kromě zkoumání některých projevů lidové hudby Sonevytsky píše také o ukrajinských popových hvězdách vystupujících na soutěži Eurovision.
Abych se ale vrátil k tematickému okruhu blízkému Hudbě ohně, uvedu ještě oceňovanou vědkyni Tricii Rose, která jako vůbec první napsala disertaci o hip hopu – její práce Black Noise vyšla v roce 1994. Afroamerický akademik Mark Anthony Neal ve svých textech zase reflektuje projevy černošské maskulinity, sexismu nebo homofobie. Kromě působení na univerzitě je Neal častým hostem amerického neziskového rádia NPR. O populární hudbě se zkrátka mezi akademiky diskutuje a píše ostošest – nejlépe se o tom přesvědčíte sami, když vyťukáte do vyhledávače „Journal of Popular Music Studies“ a zabrouzdáte mezi články.
Prostoru ubývá, je čas na plot twist: V Hudbě ohně najdete seznam zdrojů a literatury – vedle Veselého oblíbeného Simona Reynoldse nechybí ani Mark Anthony Neal a hiphopová čítanka That’s the Joint! The Hip-Hop Studies Reader (2004), kterou editoval. Neal ostatně není jediným akademikem, kterého Veselý při přípravě své knihy četl. Snad onu větu, která mě nadzvedla ze židle, ani nemyslel úplně vážně, jen potřeboval údernou formulaci pro dosažení určité pointy.
Autor je hudební publicista.