Možnost vidět poprvé naživo Dinner Party, pravděpodobně nejznámější dílo v historii feministického umění, mě naplňovala příjemným očekáváním. Jednoho deštivého sobotního odpoledne, kdy byla instalace ve čtvrtém patře Brooklynského muzea obklopena mnoha návštěvníky, jsem s nadšením vstoupila do výstavní architektury. Bohužel mě hned na začátku ovládl pocit obrovského zklamání, který člověka může lehce postihnout, když se na něco těší, a jeho představa se mine s realitou. Poučena historií tohoto díla jsem předjímala, že mě čeká instalace spojující sakrální prostor, monument a intimní atmosféru rodinné oslavy. To se ale nepotvrdilo. Dinner Party je nyní hodně osvětlená, takže člověk nemá dojem tajemna ani posvátna. Hlavními barvami jsou zlatá a bílá a prostřené stoly společně s výraznými bílými dlaždicemi na zemi vytvářejí dojem jakéhosi institucionálního prostoru – čehosi mezi modlitebnou a zasedací místností.
O co vlastně jde? Jedná se o umělecký projekt, na němž pod vedením umělkyně Judy Chicago mezi léty 1975 a 1979 pracovalo několik set žen (a několik mužů). Hlavní myšlenkou bylo vytvořit poctu ženám, které se v historii lidstva přičinily o lepší postavení žen a obecně o genderovou rovnost. Dílo má formu dlouhého stolu (což upomíná na poslední večeři), ovšem ve tvaru rovnoramenného trojúhelníku. Na něm je symbolicky prostřeno pro třicet devět ženských osobností, přičemž prostírání a talíře jsou vytvořeny v jejich „stylu“, vycházejícím z jejich kultury, povolání, estetiky. Na podlaze je navíc vypsáno devět set devadesát devět jmen žen z historie lidstva. Hlavní pozornost se však zpravidla upírá k estetice jednotlivých talířů, které byly vymodelovány ve tvaru vagín. Tento záměr vzešel z raného feministického umění sedmdesátých let, kdy se v uměleckých „consciousness raising“ skupinách řešila především sexualita, četla se kniha Our Bodies, Ourselves (Naše těla, my samy, 1970), umělkyně se bavily o sexu a masturbaci a zkoumaly své vagíny pomocí zrcátek. Toto „kundí umění“ (cunt art) se objevovalo v mnoha uměleckých technikách – fotografii, objektech, abstraktní i realistické malbě.
I když s vaginální ikonografií pracují umělkyně dodnes, projekt Dinner Party by se dal chápat jako symbolické zakončení této etapy. Při svém vystavení se setkával s kritikami jak z pravicově konzervativních pozic, kritizujících zobrazení pohlavních orgánů, tak z levice. Levicový pohled kritizoval především nepatřičný esencialismus – odmítal umění, v němž jsou ženy zploštěny na „píču“ a které předpokládá, že právě tato skutečnost je spojuje bez ohledu na rasu, třídu či kulturu. Zastánci zase dílo obhajovali pro jeho schopnost aktivizovat publikum. Dinner Party každopádně v osmdesátých letech cestovala po světě a viděly ji statisíce žen, které na návštěvu této výstavy vzpomínají jako na formativní zážitek na své cestě k feminismu. „Co je mohlo tehdy tolik zasáhnout?“ napadá mě, když se dívám na talíř Emily Dickinson vytvarovaný z růžových krajek, které přes svůj keramický původ vypadají jako zplihlá guma. Nejsou mé ambivalentní pocity jen stereotypně spojeny s otázkou „kvality“? Celý projekt se totiž zakládal na rehabilitaci tradičních výtvarných technik (vyšívání, malování porcelánu), opovrhovaných jako nízké, domácí, „ženské“ umění. Přes rétoriku demokratizace těchto výtvarných technik ale Judy Chicago všem zúčastněným neustále opakovala, že cílem je vytvoření kvalitní práce, která by „ženské umění“ povýšila na úroveň uznávaných uměleckých děl. Říkám si, jestli i to není důvod, proč na mě celá instalace působí až moc dokonale, suše, uměle.
„Judy Chicago měla dobrou produkční,“ slyším z konverzace opodál stojících žen, „je to taky první feministická práce vystavená ve stálé expozici.“ Dobrá manažerka byla ale i Chicago sama. Celé dílo by totiž bez množství dobrovolnic, které na něm během těch let spolupracovaly, bylo nerealizovatelné. Do Santa Moniky na západním pobřeží se sjížděly ženy z celých Spojených států. O projektu se dozvěděly z inzerce v časopisech. Chicago byla už tehdy známou postavou. V roce 1975 jí vyšla autobiografie a vědělo se o ní jakožto o zakladatelce uměleckého feministického vzdělávání a projektu Womanhouse. Dobrovolnice tehdy pracovaly nejen zadarmo, ale dokonce si platily náklady na svou práci, ubytování a jídlo. V ateliéru přitom existovala drsná pracovní disciplína zaměřená na výkon; někdy bylo zakázáno i mluvit. To vše bylo zabaleno do příběhu o feministickém sdílení, péči a participaci na projektu prospěšném pro ženy i společnost.
Za jedinou autorku se označila a propagovala ale pouze Judy Chicago. V jednom rohu instalace je ostatně vlastnoručně podepsána zlatou barvou. Šlo tak o jeden z prvních příkladů kolektivní akce, vycházející z aktivistických šedesátých let, do něhož se ale propsala počínající komodifikace feminismu, s níž současný umělecký svět bojuje víc než kdy dřív. Dinner Party se přitom rozhodně nedá upřít schopnost vyvolávat otázky a vášnivé diskuse. Z určitého pohledu je to podstata úspěšného uměleckého díla.