Jan Tesař patří k inspirativním a nonkonformním hlasům české historiografie, ale také k představitelům odporu vůči normalizačnímu režimu. Jeho badatelské zaměření na protinacistický odboj se tak spojilo s životním osudem, který působí unikátně i v rámci českého disentu.
Česká intelektuální scéna není příliš bohatá na postavy typu Jana Tesaře. Většina intelektuálů zůstává uzavřena v úzkých hranicích vlastních disciplín či se snaží aplikovat a dohánět světové trendy. Jen málokdo je ochoten riskovat a představit vlastní koncepci, která by narušovala aktuální status quo. Historik protinacistického odboje Tesař mezi takové autory patří. V jeho pojetí odboje přitom nešlo pouze o minulost, ale často i o přítomnost a budoucnost. Na základě znalosti chování české společnosti za protektorátu i taktik odbojových skupin Tesař posuzoval československou normalizaci i možnosti rezistence vůči ní. Sám byl postupně aktivním odpůrcem normalizačních pořádků, politickým vězněm a emigrantem z donucení. Po rozdělení republiky ostentativně odešel na Slovensko.
Nonkonformní oponent
Vyjma tříleté nucené pauzy po politických prověrkách roku 1958 působil Tesař od poloviny padesátých let do roku 1969 ve Vojenském historickém ústavu. Od roku 1961 se zároveň podílel na činnosti Výboru pro dějiny protifašistického odboje, přičemž navazoval na své předešlé výzkumy opírající se o rozsáhlý sběr dat na základě rozhovorů s pamětníky. Tento tehdy neobvyklý přístup mu umožnil zachytit příběh romského odbojáře Josefa Serinka, jehož vzpomínky spolu s Tesařovou studií vyšly až v roce 2016. Tesař tak zpochybnil dlouho traktovaný narativ o etnicky ryze českém odboji.
V šedesátých letech platil za nonkonformního oponenta etablovaného reformně komunistického pojetí. Jak uvádí historik Vítězslav Sommer, autoři jako Václav Kural či Jan Křen razili na základě studia politických programů odbojových uskupení tezi o specifické československé revoluční cestě, která byla násilně přerušena sovětizací po roce 1948. Reformně komunistický projekt měl podle nich stát právě na oživení demokratických tradic představovaných odbojem. Tesař oproti tomu představil analýzu společenských nálad v rané fázi protektorátu, problematizoval a odsoudil realistikou politiku „menšího zla“, zároveň však na základě aplikovaného násilí českého odboje vysvětloval radikalitu československého stalinismu. Odmítl tedy jak romantizující představu o československé demokratičnosti, tak interpretaci stalinismu jako externího zásahu. Přestože se aktivně podílel na demokratizaci společnosti v roce 1968, nebyl vůči probíhajícím procesům nekritický a zpětně je neidealizoval. Pojetí novějších historických prací, které zdůrazňují nejen diskontinuitu, ale také kontinuity reformního projektu a normalizace, Tesař formuloval už v sedmdesátých letech. V textu Mýtus pražského jara a realita českého disentu například poukázal na to, že mnoho z inovativních projektů šedesátých let bylo velmi dobře slučitelných s podstatou normalizačního režimu.
Nedlouho po vojenské invazi v srpnu 1968 Tesař publikoval v týdeníku Listy na pokračování rozsáhlý (a nedokončený) esej Vlastenci a bojovníci, věnovaný české společnosti po vyhlášení protektorátu. Kritika politických elit, konformního chování většiny společnosti, nevědomého napomáhání nepříteli aktivní prací i taktiky menšího zla zde nabývala výsostně politického obsahu. Těsně před zastavením časopisu se tak mohli čtenáři dozvědět, že teprve aktivní vzepření se okupačním poměrům znamená konec „marasmu českých kapitulací“. Zatímco většina dobových aktérů vystupujících proti poinvazním poměrům nepřekračovala horizont hájení statu quo, tedy dosažených privilegií a politických svobod, Tesař vyzýval k cílenému odboji proti nastupujícímu normalizačnímu pořádku. Zanedlouho za to ostatně zaplatil vlastní svobodou, když byl v září 1969 zatčen a třináct měsíců strávil ve vazbě, následně byl vězněn v letech 1971 až 1976, roku 1979 znovu zatčen a od roku 1980 žil v nuceném exilu v Německu a později ve Francii.
Překročit meze legalismu
Tesaře nicméně nelze považovat za zastánce ilegalismu a konspirace, v kontextu chartistického legalistického postoje vůči vládnoucímu režimu ovšem představuje poměrně unikátní hlas. Jeho kritika se nejzřetelněji projevila v dopisu Jiřímu Hájkovi z února 1978 a v navazující polemice s Ladislavem Hejdánkem. Hájka odsoudil především za to, že z pozice mluvčího přesvědčuje mezinárodní veřejnost o tom, že cílem Charty je dohodnout se s vládnoucí reprezentací a postupně se vrátit do strany. V debatě s Hejdánkem se pak ukazuje další moment, kde Tesař vystupuje proti koncepci legalistické strategie. Nezpochybňuje samotný zápas za lidská práva, ovšem poukazuje na jeho nadčasový a obecný aspekt, který podle něj není dostatečným východiskem pro konkrétní akce, které by překonaly podmínky totalitní diktatury. Každý, byť osamělý protest ruší totalitu systému. Avšak sám o sobě není podle Tesaře ještě „prací konstruktivní“, neboť nevytváří nové demokratické struktury jako prvky občanské společnosti, jejíž rozvinutí je jedinou trvalou zárukou jak proti nastolení totalitní diktatury, tak pro její historické překonání. Protest proto musí postupně přecházet v proud občanské emancipace, která si bude brát všechna základní demokratická práva a vytvářet vlastní demokratické struktury jako prvky občanské společnosti. Samotný požadavek dodržování socialistické zákonnosti byl pro Tesaře nepřijatelný, protože považoval československé zákonodárství za špatné jako celek.
Jan Tesař bezesporu patří k nejinspirativnějším českým historikům. Pojetí odboje jako badatelského tématu i životního kréda je v kontextu českých intelektuálních elit, jež jsou zřídkakdy ochotny obětovat cokoliv ze svého pohodlí, výjimečné. Důraz na neustálé promýšlení situace a poloh české společnosti, případně českého národa, tváří v tvář jejich ohrožení provokuje k dalším úvahám a aktualizacím. Nevyhnutelně s sebou ovšem přináší i jistá úskalí. Permanentní vyzvedání obrany před externími hrozbami může nevědomky vést k absolutizaci autochtonního českého vývoje a k nemístné esencializaci národního tělesa. Přesně to se ostatně Tesařovi stalo v raných devadesátých letech, když se obrátil ke slovenským národovcům a ve slovenském nacionalismu spatřoval hráz proti restauraci kapitalismu v podobě české transformace vedené politickou pravicí. A podobného omylu se dopustil i v nedávné době, kdy byl ochoten v současném Rusku spatřovat záruku míru a nostalgicky připomínat sovětský „étos osvobození“ Evropy, který dnes oživuje putinovská propaganda během invaze na Ukrajinu.
Autoři jsou historici.