Hlavní problém lidské civilizace spočívá v naprostém nepochopení vzácnosti přírodních zdrojů. Na Severu vše převádíme na zisk a modlíme se k hrubému domácímu produktu, jehož vývoj každý den sledují všechny televize světa. Chudý Jih mezitím bojuje s hladomorem a obě lidské rodiny – jedna plýtváním, druhá bídou – ničí přírodu, jež je jediným zdrojem našeho přežití.
Lidstvo v současnosti drancuje přírodu nebývalým způsobem. Plení přírodní biotopy těžbou živých zdrojů nebo nerostných surovin, navíc produkuje ohromné množství odpadů, které jsou buď zcela nezpracovatelné (umělé hmoty), anebo jsou přírodní, ale vyskytují se v nepřirozeném množství či míře (oxid uhličitý, metan). Pak je tu toxický odpad, jenž vše živé pro jistotu rovnou zabíjí ve velkém. I kdybychom teoreticky hradili všechny náklady na obnovu poškozené přírody zelenými odpustky, což se beztak neděje, budeme stále vězet v neudržitelné nerovnováze.
Proto je nutno založit společnost na udržitelnosti (vy)užívané přírody. Už od dávných dob přitom známe systémy a koncepce, které s udržitelností počítají. Dnes jsou ovšem samy o sobě zhola nedostačující. Indický král Ašóka kdysi zachránil lovnou zvěř před vyhubením prostými nápisy na skalách, jež hlásaly, že kdo uloví chráněné živočichy, bude popraven. Dnes by byl bezpochyby označen za nebezpečného ekoteroristu. V mantinelech průmyslové civilizace, která vypouští jednoho destruktivního džina za druhým (freony, DDT a tisíce dalších chemikálií), nemohou vlády ekologický kolaps zastavit, ani kdyby chtěly.
Udržitelný systém musí předpokládat, že nejvyšší hodnotou je právě příroda, která teprve umožňuje život lidí. Dnes se zdá, že je tomu naopak. Není možné hájit zlomky přírodních ploch a většinu planety s průmyslovou systematičností nadále devastovat. Kam to může vést, ukazuje například současné klimatické ohrožení, v němž se hroutí celé ekosystémy, což může postupně vést až ke konci lidstva.
Otázka udržitelnosti má přitom stejné řešení v malém i velkém měřítku. Když máme na zahradě třicet slepic na pár metrech čtverečních, brzy nám dojde, že v průběhu pár týdnů přijdeme o trávu. Pokud chceme trávu zachovat, nezbude jiná možnost než mít méně slepic. S životem na planetě se to má podobně, jen to čekání na kataklyzma bude trvat o něco déle.
Státy i podnikatelé si musí uvědomit, že investice do šetrné výroby, smysluplných inovací a nápravy přírody jsou naprosto nezbytné, pokud chceme přežít. Živá příroda je zkrátka nejdůležitější infrastruktura v celém vesmíru. I méně bystří jedinci by konečně měli pochopit, že když vyrabují zdroje, ohrožují svůj budoucí byznys, protože bez přírody žádný nebude – nebudou dokonce ani byznysmeni. Jakmile si řekneme, že bychom jako lidstvo chtěli na planetě Zemi ještě nějaký čas pobývat, dilema ochrany přírody na úkor bohatství a zisku se zcela rozplyne.