par avion

Z arabského tisku vybral Jan Kondrys

V arabských médiích silně rezonovala oficiální zpráva amerického ministerstva zahraničí, které na základě provedené izraelské forenzní analýzy dospělo k závěru, že není možné jednoznačně určit, kdo v květnu zastřelil reportérku stanice al­-Džazíra Šírín Abú Áqilovou během izraelské operace v palestinském Džanínu. Američané sice připouštějí, že za smrtí novinářky „pravděpodobně stojí střelba z pozic izraelských obranných jednotek“, avšak nic prý nenasvědčuje tomu, že mělo jít o úmyslnou vraždu. To vyvolalo u arabských komentátorů prudké rozhořčení, zvláště v souvislosti s blížící se cestou šéfa Bílého domu Joea Bidena na Blízký východ. Jedním z takových textů je redakční komentář z 5. července ze stránek panarabského listu al­-Quds al­-Arabí, nazvaný Abú Áqilová a americké vyšetřování: horší, než jsme čekali. Podle něj nelze mluvit o seriózním a nestranném americkém vyšetřování, nýbrž o frašce, jejímž cílem je omluvit a zakrýt další z dlouhé řady zločinů izraelských okupantů. Nezávislá šetření amerických médií, jako je CNN, The Washington Post či The New York Times, které dle autorů komentáře nelze podezírat ze sebemenší protiizraelské zaujatosti, jasně dospěla k závěru, že za úmrtím reportérky stojí okupační armáda. To vytvořilo tlak na americkou administrativu, aby přišla s vlastní analýzou, v níž se snaží o „kontrolu škod“. Palestinka Abú Áqilová byla totiž také americkou občankou, a věc nebylo tudíž tak snadné shodit ze stolu. Výsledek však prý potvrzuje dávno známou skutečnost, že americká administrativa – bez ohledu na to, zda vládnou demokraté či republikáni – vždy pevně stojí za Izraelem, ať se dopustí čehokoli. Tím se Američané nadobro diskvalifikovali z pozice nestranných moderátorů v rámci izraelsko­-palestinského konfliktu, uzavírá redakce al­-Quds al­-Arabí.

 

Od začátku ruské agrese proti Ukrajině se v arabských médiích pravidelně objevují úvahy týkající se mezinárodních dopadů a možných vyústění současné krize. Názory se různí, stejně tak i míra subjektivity a ideologického pohledu na věc. Mezi uměřenější a analytičtější texty patří článek libanonského akademika a bývalého ministra zahraničí Násífa Hittího z 6. července v panarabském deníku aš­-Šarq al­-Awsat, nazvaný Nová studená válka?. Hittí komentuje tři západní summity, jež se odehrály v posledním červnovém týdnu (EU, G7, NATO), a nalézá zde jasné posuny v reakci na dění kolem Ukrajiny. Severoatlantická aliance, která po rozpadu Sovětského svazu postrádala spojující ideu, je zpátky v plné síle a téměř nikdo dnes nezpochybňuje její roli. Koncept evropské strategické nezávislosti je na ústupu a jednoznačně převažují hlasy akcentující americkou vůdčí úlohu v otázce západní bezpečnosti. Také ovšem sílí hlasy volající po vytvoření „evropské politické komunity“, která by svým záběrem přesáhla Evropskou unii. To přirozeně vede k ruské reakci v podobě rozporuplných snah o upevnění vlastního „východního bloku“, zahrnujícího především šest z bývalých sovětských republik sdružených v rámci Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OSKB). Podle Hittího jsme svědky plnohodnotného návratu logiky a rétoriky studené války, jakkoli se nejedná o její přesnou kopii a soupeřící bloky nebudou tvořit tak ideologicky pevné a uzavřené aliance. I tak je ale nutné počítat s mnoha novými riziky a hrozbami pro mezinárodní bezpečnost a stabilitu.

 

Zatímco KSČM se po loňských volbách ocitla mimo parlamentní lavice, libanonští komunisté naopak po mnoha desetiletích zástupce v parlamentu mají, byť jen jednoho. Navzdory své mimoparlamentní existenci hrála v minulosti Libanonská komunistická strana – coby jedno z mála skutečně nadkonfesionálních politických uskupení – vždy relativně významnou roli. Může proto znít paradoxně, když se v deníku al­-Achbár v článku z 6. července Wisám Hádždž ptá, zda „komunistická strana končí“. V tomto případě jde ovšem o kritiku z ortodoxní perspektivy namířenou proti současnému vedení strany se staronovým generálním tajemníkem Hanná Gharíbem, které dle autorova mínění partaj zcela ovládlo a nastolilo kurs pravicové úchylky. Odborář Gharíb se měl dopustit celé řady přešlapů, zvláště když kladl výhradní důraz na libanonskou domácí politiku a kritiku celého systému, aniž by bral v potaz zřetel na regionální realitu. Opustil tak údajně cestu hledání spojenců ve válce proti americkému imperialismu, což se projevilo především v nepřiměřené kritice Hizballáhu, klíčového prvku regionálního hnutí odporu. Gharíb podle autora de facto nechal rozpustit komunisty v protestním mládežnickém hnutí, které v říjnu 2019 vystoupilo proti libanonské politické elitě. V důsledku toho je prý dnes Libanonská komunistická strana nakažena levicově liberální ideologií a sešla z revoluční cesty. Otázkou je, zda půjde situaci ještě napravit. Část komunistické opozice se o to pokusí zevnitř strany, část patrně opustí její řady a bude se angažovat v nových projektech, domnívá se Wisám Hádždž.