Legislativní volby ve Francii v polovině června poněkud narovnaly situaci, v níž se dalo mluvit o státní politice jako o doméně jednoho muže. Prezident Emmanuel Macron ztratil absolutní většinu v Národním shromáždění. Bude tak muset začít diskutovat a hledat konsenzus.
„Jasně, že volím jednoho z kandidátů. Jinak bych vůbec nepřišel,“ ujišťuje mě Thomas, který dorazil do volební místnosti číslo šestnáct v desátém pařížském obvodu. Na výběr má ve druhém kole voleb do Národního shromáždění už pouze dvě možnosti: kandidátku z macronistické koalice Ensemble!, jež vznikla jen za účelem těchto voleb, a opozičního kandidáta levicového bloku NUPES (Nová lidová, ekologická a sociální unie). Do urny ale může samozřejmě hodit i prázdnou obálku a volit takzvaně „na bílo“. „Zapsaných je zde 1 543 právoplatných voliček a voličů. Předpokládám, že jich přijde volit něco málo přes polovinu,“ sděluje mi zdejší předseda volební komise Christophe Bonnet.
„I kdybych neměl kandidáta, tak bych šel k urnám. Ale teď volím NUPES,“ vysvětluje Thomas. Podle něj je jejich politika transparentní, a navíc ekologická, což vnímá jako zásadní téma. „Ale pozor, nevolím Mélenchona, volím Juliena Bayoua,“ doplňuje s tím, že nikde není psáno, že by se ostatní strany koalice měly automaticky podvolit Mélenchonově La France insoumise (Nepoddajná Francie). Zajímá mě, co si Thomas myslí o stranické politice jednoho muže. Sám Mélenchon se už před volbami prohlašoval za jistého premiéra. „To mi přijde skandální! Fakt skandální!“ nadává Thomas. „Mám rád mladou generaci z La France insoumise, ale ne Mélenchona,“ uzavírá rezolutně.
Francie potřebuje změnu
„K volbám jdu, je to povinnost,“ říká mi François. „Pro mě je nejdůležitější otázka Evropy. Všechny formy extremismu mi vadí. I proto mě dost mrzí, že ve Francii extremismus tolik nabírá na síle,“ sděluje mi Vincent a svěřuje se, že je potomkem francouzských odbojářů z druhé světové války a pracuje jako zástupce francouzské delegace pěvecké soutěže Eurovize. I z toho důvodu mluví několika jazyky a cestuje po Evropě. Možná právě proto mu otázky evropské jednoty nejsou cizí.
Poslanecké křeslo ve zmíněném obvodu získal nakonec kandidát NUPES a výrazná osobnost francouzských Zelených Julien Bayou. Volby sice většinově vyhrály strany spojené s Emmanuelem Macronem, jež získaly 245 křesel, ale výsledky přinesly i nový fenomén. Především jde o nárůst hlasů pro opozici, a tu levicovou zvláště. Dosavadní premiérka Élisabeth Borne po volbách dokonce mluvila o krizi. Macron sice získal většinu, ovšem nikoli absolutní. Pokud bude chtít prosazovat vlastní zákony, bude muset s opozicí vyjednávat. Přesně jak to zaznívá ve známé populární písni mélenchonovců: „I když Macron nechce, my tady stejně jsme.“ A taková situace nenastala ve Francii už posledních pár let. „Francie potřebuje změnu, potřebuje evoluci. Jít prostě dál,“ potvrzuje zmíněný trend Jasmine.
V nově složeném Národním shromáždění bude hned deset politických skupin. Prezident Macron může počítat se třemi – Renaissance, MoDem a Horizons Édouarda Philippa –, čímž vytvoří nejsilnější parlamentní spojenectví, ale jak už bylo řečeno, ne dostatečně silné na to, aby se obešlo bez dalších hlasů. Představitelé macronovské koalice však budou mít z čeho vybírat. Jednání se nabízí hned v několika táborech opozice. Čtyři strany sdružené pod hlavičkou NUPES získaly dohromady 151 křesel – nejsilnější je La France insoumise se 75 mandáty –, ale po volbách už jednotně vystupovat nemusí, takže vytvořily politické tábory podle svého přesvědčení. Z politického dna se pomalu zvedá Socialistická strana. Zatímco v prezidentských volbách její kandidátka Anne Hidalgo propadla, v parlamentu socialisté získali o tři křesla více než v předchozích volbách. Ekologická strana EELV (Europe Écologie Les Verts) se dokonce před šesti lety do Národního shromáždění nedostala vůbec. Teď mají Zelení 23 křesel, což znamená pro francouzskou ekologii zásadní obrat.
Staronová vláda Elisabeth Borne
Premiérka Elisabeth Borne chtěla již několikrát složit svůj mandát, ale prezident její žádosti nikdy nevyhověl. Necelé tři týdny po volbách se situace v zákonodárném sboru uklidnila a Macron ji požádal o sestavení nové vlády. Borne mu vyhověla a svůj kabinet mírně obměnila. Jedna ze změn souvisí s otázkou, kterou v předvolebním období položila gymnazistka Laura přímo prezidentovi: „Proč jste dosadil do čela státu osoby, které jsou obviněné ze sexuálního násilí?“ Macron sám sebe prezentuje jako bojovníka za rovná práva žen a vystupuje proti sexismu i násilí na ženách. Přitom už několik členů jeho kabinetu čelí trestnímu oznámení ze sexuálního násilí. Prezident tehdy neměl odpověď a studentku povýšeně odbyl slovy „vy tomu ale vůbec nerozumíte“. Nutno dodat, že gymnazistka byla následující den předvolána na ředitelství školy, kam se dostavili i místní četníci a dotazovali se na její napojení na aktivisty z řad opozičních stran nebo hnutí. Francouzská média tento postup rázně odsoudila s tím, že se policie snaží dívce nahnat strach a že jde o praktiky hraničící se šikanou. Četníci z Tarn se následující den omluvili a přišli s nepříliš přesvědčivým vysvětlením, že se pouze „obávali“, zda není dívka někým zneužívána. I díky Lauřině otázce tedy z čela ministerstva solidarity, autonomie a handicapovaných osob odešel Damien Abad, který byl obviněn ze sexuálního násilí, a nahradí jej Jean-Christophe Combe. Stejné obvinění bylo vzneseno i proti ministru vnitra Géraldu Darmaninovi a státní tajemnici pro rozvoj a mezinárodní spolupráci Chrysoule Zacharopoulu, kteří ale ve vládě zůstávají. Darmaninovi dokonce jedna funkce přibyla, protože se nově stává i ministrem pro zámořské oblasti. „Ctíme presumpci neviny,“ nechal se v této souvislosti slyšet prezident Macron.
Nová vláda se snaží vystupovat paritně, ale podle aktivistického hnutí Nous Toutes (My všechny) to dělá jen naoko. Ve vládě je jen pět ministryň a šest státních tajemnic, zatímco ministrů a státních tajemníků je jedenáct, respektive devět. „Tak vypadá macronovská parita?“ ptají se aktivistky z Nous Toutes. Rozložení sil v Národním shromáždění nicméně ukazuje, že Macron si – zdaleka nejen v případě genderové politiky a sexuálního násilí – bude muset na debatu zvykat. „Republika není Macron. Politika není jen Macron,“ říkala mi ve volební místnosti Jacqueline. Zda to prezidenta donutí vystoupit z elitářského stínu a začne brát v potaz i normální lidi, to se ovšem teprve uvidí.
Autorka je novinářka.