Stává se, že se od jistého okamžiku, ve zlomku času, změní svět i lidský život. A tato změna se stane nevratnou. Válka na Ukrajině takovou změnou je. Fatálně ničí lidské životy a naděje, stejně tak poškozuje i svět kultury. O dopadech na hudební scénu psala krátce po začátku ruské invaze Marie-Aude Roux v textu s titulkem Nesouhlasné hlasy s bojkotem hudebních umělců a ruského repertoáru (Le Monde, 14. března). Autorka zmiňuje odřeknuté vystoupení moskevského Velkého divadla v londýnské Královské opeře nebo stažení Musorgského a Čajkovského děl ve Varšavě a Záhřebu. A zmiňuje i případy současných umělců, kteří ruský vpád na Ukrajinu odsoudili, a přesto jim to nebylo nic platné: například výjimečně talentovanému pianistovi Alexandru Malofejevovi byly zrušeny tři koncerty v Montrealu a odřeknut byl i jeho recitál ve Vancouveru, plánovaný na letošní srpen.
Válka má ale dopady i na hudbu provozovanou v Rusku. Pocítil to francouzský dirigent ruského původu Ivan Velikanov, který 25. února, den po začátku ruského útoku, v Nižním Novgorodu dirigoval Mozartovu Figarovu svatbu. Před samotným začátkem opery vystoupil s krátkým protiválečným prohlášením, po němž s orchestrem uvedl Beethovenovu Ódu na radost. Reakce přišla vzápětí: Velikanov byl vedením divadla za své gesto na podporu míru odvolán z dalších představení. A slavný osetský dirigent Tugan Tajmurazovič Sochijev, bývalý šéfdirigent orchestru v Toulouse i Berlíně, si v Le Monde jen hořce povzdechl: „V posledních dnech jsem svědkem něčeho, o čem jsem byl přesvědčen, že nikdy v životě nezažiji (…). Brzy po mně budou chtít, abych volil mezi Čajkovským a Beethovenem.“
Navzdory všemu se ale mnohé francouzské instituce nechtějí výměny s ruskými umělci vzdát. Pařížská filharmonie měla 11. března na programu klavíristu Dmitrije Maslejeva, koncem téhož měsíce pěvkyni Jekatěrinu Gubanovu a na dubnový program zařadila pianistu Daniila Trifanova. A nakonec zde 25. května proběhl i hudební recitál slavné operní pěvkyně Anny Netrebko, neboť umělkyně veřejně odsoudila válku na Ukrajině a zároveň oznámila svůj návrat na operní scénu; vystoupení bylo virtuózní, zazněl Rimskij-Korsakov, Rachmaninov, Čajkovskij, Debussy, Offenbach, Antonín Dvořák a další.
Ale zpátky k deníku Le Monde. Ředitel Pařížské filharmonie Olivier Mantei tu chmurně konstatoval: „Zmrazení hudební spolupráce evropských zemí s Ruskem bude pro lidstvo katastrofou.“ A americký pianista Van Cliburn, vítěz prvního ročníku mezinárodní soutěže v provedení děl Petra Iljiče Čajkovského, už jen dodal, že „tato katastrofa bude ještě větší než studená válka“. A jako ozvěna jeho slov přišla zpráva v RTB-Radio Télévision Belge de la Communauté Française z 22. dubna: prestižní soutěž o nejlepší interpretaci Čajkovského díla, která vznikla v roce 1958 v Moskvě a konala se zde každé čtyři roky, byla vyloučena ze Světové federace mezinárodních hudebních soutěží (WFIMC). V porotě soutěže, která se těšila celosvětovému zájmu a výrazně přispívala k rozvoji mladých talentů, zasedali slavní umělci, jako jsou lotyšsko-izraelský violoncellista Mischa Miaski, italský houslista Salvatore Accardo nebo litevský cellista a dirigent David Geringas. Pro zrušení 13. dubna hlasovala většina členů WFIMC a rozhodnutí bylo zveřejněno s odůvodněním, že by ruský režim mohl významnou hudební akci zneužít k sebepropagaci. Jedno je jisté: hudba tvrdě platí za cizí účet.
Na letošním filmovém festivalu v Cannes převzal ocenění Prix France Culture ukrajinský režisér Sergej Loznica, autor snímku Donbas (2018) a dalších pozoruhodných – hraných i dokumentárních – filmů, a při té příležitosti 23. května v rádiu France Culture ostře vystoupil proti bojkotu ruských umělců. „Copak můžeme směšovat ruský režim s díly ruských umělců?“ ptá se Loznica. Někteří ovšem práci umělce s politickým establishmentem spojují, jak ukazuje vyloučení osmadvacetileté houslistky Lidie Kočarjan z Mezinárodní houslové soutěže, která se bude konat letos v září v italském městě Gorizia. Hudebnice, jež se narodila v Petrohradě a od roku 2015 žije v Belgii, se proti diskriminaci hodlá bránit soudní cestou.
Příklady bojkotování ruské kultury lze nalézt i v českém prostředí: pražské Národní divadlo například zrušilo inscenaci Čajkovského Střevíčků. Doufám jen, že nedospějeme tak daleko, že budeme vymazávat jména ruských umělců z místních názvů, třeba jméno Puškinovo z náměstíčka u Stromovky. Možné je všechno. Deník N z 18. května cituje v příspěvku Ruská klasická literatura ako zbraň hromadného ničenia jistého rusistu z bratislavské univerzity, který bere útokem i pravopis a navrhuje, aby se ruská vlastní jména psala s malými písmeny: tolstoj, dostojevskij a rusko… Horlivá je v tomto směru i spisovatelka Tereza Boučková, která v rozhovoru pro magazín Luxor uvedla, že považuje za správné, aby se psalo už jen „russko“. „Ano, malé r a ss,“ uvádí na vysvětlenou.
Válka na Ukrajině má bezpočet lidských obětí, proměňuje města i vesnice v ruiny, boří ale i základní kritéria zdravého rozumu a soudnost. Že by hudba a umění mohly být balvanem na cestě k míru, je nesmysl. Právě naopak. Válka na Ukrajině je hluboký civilizační i kulturní přelom, zatmění, které se hned tak nevyjasní. Až jednou ale bude historie vyprošťovat ze zapomnění umlčené ruské umělce, pošle na hanbu i nás.
Autorka je spisovatelka.