„Znovusjednocení vlasti nemůže nikdo a nic zastavit,“ hlásá titulek Lidové sítě ze 7. srpna v rubrice věnované budování Strany. Čínské zpravodajství naprosto ovládlo téma Tchaj-wanu v kontextu návštěvy předsedkyně Sněmovny reprezentantů USA Nancy Pelosiové. Čínská lidová republika to samozřejmě vnímá jako narušení „principu jedné Číny“ a pošlapávání své suverenity. Už termín „znovusjednocení“ je přitom kontroverzní. Tchaj-wan nikdy nebyl součástí ČLR a součástí čínského státu byl jen poměrně krátkou dobu. Nemluvě o tom, že od roku 1949 jde de facto o suverénní, nezávislou zemi. Čínský ministr zahraničí Wang I (v zahraničněpolitické hierarchii spíše mluvčí než ministr) nicméně označil návštěvu Pelosiové za „hrubý zásah do čínské vnitřní politiky“, „rozmazlování tchajwanských separatistických sil“ a „záměrné narušování míru v Tchajwanské úžině“. K takzvané tchajwanské otázce čínská média publikovala mnoho komentářů, expertních, ale také těch Si Ťin-pchingových. Generální tajemník v minulosti hovořil o tom, že „Tchaj-wan je součástí ČLR, což je historický i právní fakt“, že „tchajwanský separatismus je největší překážkou pro obnovu čínského národa“ nebo že „princip jedné Číny je politickým základem čínsko-amerických vztahů“. Když pomineme lživost posledního výroku, spojení „překážka pro obnovu čínského národa“ je velmi důležitým sdělením. „Obnova čínského národa“, tedy navrácení Číny do pozice vojenské i ekonomické supervelmoci, je naprosto zásadní pro Si Ťin-pchingovu éru. Zároveň to signalizuje, že Peking udělá pro získání Tchaj-wanu vše, co bude v jeho silách. Bohužel v roce 2020, po prohře kandidáta Kuomintangu ve volbách, přestala čínská diplomacie mluvit o „mírovém znovusjednocení“. Z pohledu vnitřní čínské komunikace se tak zdá válečný konflikt nevyhnutelný. Není náhodou, že právě v těchto dnech apeluje šanghajský Osvobozenecký deník na vojáky čínské armády, aby četli pasáže Si Ťin-pchingových knih o posilování obranné složky státu. Strana stále považuje ideologickou přípravu za stejně důležitou jako tu materiální. A pokud se opravdu rozhodne ostrovní republiku napadnout, bude muset zvládnout oba aspekty vojenské přípravy. Obrození samotné armády ovšem Si pojal skutečně důsledně, když se zbavil většiny armádních velitelů v rámci své Kampaně proti korupci.
Vztahy mezi ČLR a Jižní Koreou jsou historicky poznamenány čínskou podporou severokorejského režimu. Zapojení zhruba jednoho milionu čínských vojáků do korejské války znemožnilo sjednocení tohoto státu pod kapitalistickým – a USA podporovaným – Soulem. V posledních dekádách se ovšem jihokorejští prezidenti ve vztazích s Pekingem zásadně profilují, a to k nelibosti Severní Koreje. V systému prezidentské republiky to přitom hodně znamená. Předchozí jihokorejský prezident Mun Če-in, který avizoval mírný přístup vůči ČLR i KLDR, ničeho zásadního nedosáhl, a možná i proto se dostal do vedení země „jestřáb“ Jun Sok-jol. Bývalý nejvyšší státní zástupce Jižní Koreje vyhrál v květnu letošního roku volby jako kandidát konzervativní Strany lidové vlády. Přesto jihokorejský ministr zahraničí vyrazil na třídenní cestu po Číně, kterou web Šanghajský pozorovatel v článku ze 7. srpna podobně jako ostatní čínská média hodnotí jako odklon od „tvrdé politiky“ vůči čínskému komunistickému režimu. Obě země by nyní měly skrze nově podepsané „Čchingtaoské dohody“ posílit vzájemnou spolupráci.
Čínská lidově osvobozenecká armáda slaví 95 let od svého založení. Jednou z hlavních událostí prvního srpnového týdne tudíž byla právě oficiální oslava, které se účastnil i sám generální tajemník Komunistické strany Číny a předseda Ústřední vojenské komise Si Ťin-pching po boku dalších sedmi nejvyšších postav pekingského režimu (k výročí čínské armádě mimochodem popřál i zástupce náčelníka českého generálního štábu). Hlavní snaha ministra obrany ČLR směřovala k uklidnění válečných veteránů, kteří v minulých letech poměrně pravidelně protestovali kvůli nedostatečné sociální podpoře, a snaze přesvědčit je o tom, že se o ně režim postará. Komentář publikovaný 5. srpna tiskovou agenturou Nová Čína navíc deklaruje, že se Peking o vojáky stará dobře a že hlavní pochybení spočívá v nedostatečném studiu Si Ťin-pchingova myšlení v oblasti armády.