Teze, antiteze, syntéza?

Kulturní a jazyková heterogenita Ukrajiny je dobře známý fakt, používaný a zneužívaný i ve vysvětleních probíhající války. Ukrajinský národ, který v raném novověku zapustil kořeny v pohraničním teritoriu, o něž soupeřila tři impéria – polské, turecké a ruské –, se formoval prostřednictvím demografických procesů, jejichž důsledkem je pestré etnické složení i kulturní dědictví jeho příslušníků.

Podoby kolonizace

Jih, dobytý v 18. století Ruskem na Osmanské říši, prošel procesem „vnitřní kolonizace“, která spočívala v čištění nově získaných území od nomádů mluvících turkickými jazyky a jejich nahrazování usedlými zemědělci. Carská vláda vybízela pronásledované menšiny – německé mennonity, osmanské Srby –, aby se zde usadily. Velká část území byla nicméně rozdělena mezi ruskou šlechtu, která si s sebou přivedla nevolnictvo z ústředních etnických regionů Ukrajiny a Ruska. Tato přesídlenecká kolonizace, analogická té, která ve stejné době probíhala v Severní Americe, byla založena na spojení úrodné půdy s nucenou prací a udělala z Ruského impéria obilnici Evropy.

O sto let později, během dlouhé recese let 1873–1896, byl tento region kolonizován znovu. Francouzský, belgický a britský kapitál se v té době poohlížel po výnosných investičních příležitostech. Jednou z takových šancí bylo koloniální dělení Afriky; další možností pak byla účast na rychlé industrializaci ukrajinských stepí, stimulované štědrým protekcio­nismem ruské vlády. Masivní příliv pracovní síly ze všech koutů carské říše ještě zesílil za sovětské éry, kdy byla řada – ne­-li většina – průmyslových megaprojektů koncentrována na jižní a východní Ukrajině. Vznikla tak rusky mluvící města s těžkým průmyslem a bez silných etnicko­-kulturních vazeb.

Území na pravém břehu Dněpru, která dnes tvoří severní a střední Ukrajinu, se stala součástí Ruského impéria po postupném dělení Polska v druhé polovině 18. století. V rámci boje s vlivem polského nacionalismu na těchto územích ruští etnografové prosazovali ideu samostatného ukrajinského etnika, jehož hlavním rozlišovacím znakem bylo pravoslaví v opozici vůči polskému katolicismu. Tato myšlenka se nicméně Rusku později vymstila, když ji intelektuálové ukrajinského romantismu obrátili proti ruskému imperiálnímu centru. Následkem dělení Polska se nejzápadnější část Ukrajiny stala součástí rakouského, respektive rakousko­-uherského císařství, později pak meziválečného Polska a Československa. Halič, tedy část Ukrajiny dříve ovládaná Polskem a ohnisko národoveckého guerillového odporu ve čtyřicátých letech 20. století, se během národního probuzení z let 1989–1991 stala čímsi na způsob „ukrajinského Piemontu“. Jakožto nejméně rusofonní region vyzařovala auru ukrajinské etnické autenticity. Habsburská minulost Haliče umožnila ukrajinským nacionalistům koncentrovat svou ideologii okolo znovunabytí ztraceného evropanství, ze kterého muselo být v jejich představách „asijské“ Rusko vyloučeno.

Připouštím, že jde o velmi zběžný a takřka karikaturní nástin etnických dějin Ukrajiny, ale i tak je důvěryhodnější než zjednodušující pohádka o „dvou Ukrajinách“, kterou vymyslela ukrajinská nacionalistická inteligence počátkem devadesátých let (viz Mykola Rjabčuk). Chopil se jí nejen prorok civilizačních válek Samuel Huntington, ale překvapivě třeba i antinacionalistický antropolog Chris Hann v článku The Agony of Ukraine z března 2022. V tomto narativu pak historicky daná heterogenita obyvatelstva snadno sklouzne k nepřekonatelné propasti mezi dvěma civilizačně odlišnými společnostmi: prozápadními „opravdovými Ukrajinci“ a rusifikovanými „kreoly“.

Posun k etnickému slovníku

Během třiceti let ukrajinské nezávislosti existovala v rámci politické geografie a politických identit značná rozmanitost, zásadní rozdíly se nicméně utvářely společně s transformací politických bojů. V rozporu s národoveckým narativem, který postupně získával převahu, bylo klíčové politické štěpení ukrajinského veřejného života v devadesátých letech blíže klasické pravo­-levé opozici – což v neposlední řadě dokládaly i výrazy používané samotnými politiky a novináři. Posun směrem k etnickému slovníku přišel s Oranžovou revolucí v roce 2004, kdy se těžiště politického pole přesunulo od prezidentského úřadu k parlamentu. V důsledku toho zřetelněji vyvstala rivalita mezi oligarchickými skupinami, stojícími za hlavními politickými formacemi, což se projevilo otevřeným volebním bojem. Právě tehdy se pociťované etnicko­-lingvistické rozdíly mezi Západem a Východem změnily v politický konflikt, který se postupně prohluboval, a „kulturní identity“ začaly pohlcovat dosavadní konvenčnější programové rozdíly.

Ukrajinská politika se po Oranžové revoluci stala arénou, v níž se utkávaly dva konkurenční nacionalistické projekty, které samy sebe chápaly jako projekt „etnicky ukrajinský“ a projekt „východoslovanský“. První z nich kladl velký důraz na ukrajinštinu a s ní spojenou etnickou identitu, byl nesmiřitelně nepřátelský vůči Rusku, které kladl na roveň Sovětskému svazu, a toužil po liberální euroatlantické integraci. Druhý se soustředil na ochranu práv ruskojazyčných obyvatel či Ruské pravoslavné církve a na historickou paměť vítězství sovětského lidu ve druhé světové válce (přičemž toto vítězství považoval za své vlastní) a údajně se přikláněl k Rusku. Takové rozdělení dávalo elitám snadný nástroj k mobilizaci voličské základny. Zároveň ale sloužilo jako záchranná brzda, která bránila autoritářskému upevňování moci: každý potenciální diktátor podporovaný jen jedním z bloků by byl snadno svržen odpůrci, kteří by proti němu mobilizovali druhou „polovinu“ země. Tenhle „implicitní pluralismus“ se stal charakteristickým znakem ukrajinského politického systému. Současně byl ale pojistkou proti upevňování neoliberalismu v ekonomické sféře: význam „populistického“ momentu nedovoloval vládnoucím elitám oddělit ekonomiku od sociálního a politického uspořádání a nutil všechny politické síly v zemi k zachovávání sovětského dědictví přerozdělovacích mechanismů.

Identitární rozkol

Utváření „identitárního“ rozkolu tak posloužilo jako užitečný nástroj sociální reprodukce během dekády ekonomického růstu mezi roky 2000 a 2010. Tak jako u všech politicko­-ekonomických nástrojů byl však jeho účinek pouze dočasný. K jeho rozklížení na počátku desátých let přispělo několik faktorů. Za prvé se kvůli absenci vnitřních brzdných mechanismů amplituda nacionalistické „houpačky“ nebezpečně zvětšovala, až polarizace dosáhla neudržitelné míry. V parlamentních volbách roku 2012 získala krajně pravicová („etnicko­-ukrajinská“) strana Svoboda deset procent hlasů. K její popularitě přispíval „východoslovanský“ prezident Viktor Janukovyč, který se viditelně chystal pojmout své znovuzvolení v roce 2015 stejným způsobem, jako to udělal Jacques Chirac v roce 2002 proti Le Penovi, podle všeho ale podcenil napětí, které už se ve společnosti stačilo nahromadit. Kořistnická politika Janukovyčova týmu v ekonomické sféře dráždila jak oligarchy, tak mnohem početnější drobné podnikatele a městské střední třídy v Kyjevě a na západě země, což dodávalo hlasy nacionalistům. K tomu se přidal konec komoditního supercyklu, který udržoval ukrajinský ekonomický růst v letech 1997–2012. K přerozdělování toho zbývalo čím dál méně – zvlášť pokud vezmeme v úvahu, že Rusko, stižené stejným globálním cyklem, v roce 2012 zahájilo plnohodnotný hospodářský útok proti Ukrajině skrze přemrštěné ceny plynu a nesčetné obchodní války, které postihly ukrajinské exportéry. Ve druhé polovině roku 2012, kdy odezněl stimul infrastrukturních projektů spojených s mistrovstvím Evropy ve fotbale, Ukrajina vstoupila do prudké recese. Ruská ekonomická ofenziva vedla k uzavírání geopolitického hraničního prostoru, který byl pro Ukrajinu životně důležitý. Janukovyč byl nucen vybrat si tábor – a zároveň věděl, že jakákoli volba bude katastrofální.

Všechny tyto rozpory kulminovaly v politické krizi známé jako Euromajdan 2013–2014. Po sesazení Janukovyče, ruské anexi Krymu a začátku války na Donbasu se vnitřní rovnováha ukrajinské politiky nenapravitelně vychýlila. Miliony „východoslovanských“ voličů se ocitly mimo hru a početní převahu získal „etnicko­-ukrajinský“ tábor. Jakkoli byl tento antagonismus konstruovaný a poměrně čerstvý, politiku v zemi zcela ovládl. Zároveň ale byly obě identity nabízené v politické aréně – jak „etnicko­-ukrajinská“, tak „východoslovanská“ – jen slabě ukotveny ve světonázoru řadových obyvatel. Napříč regiony a nezávisle na tom, kterým jazykem se kde lidem mluvilo snáz, bylo dominantním lidovým postojem spíš antipolitické odmítání stranických politických her jako takových než pevná podpora jedné ze stran proti té druhé. V důsledku tohoto vzdalování politiky od širší společnosti a za přispění vnitřní logiky veřejné sféry se prezidentské období Petra Porošenka vyznačovalo posunem k ještě radikálnější formě „etnicko­-ukrajinského“ nacionalismu. Ve volbách roku 2019 nakonec Porošenko utrpěl ponižující porážku: 73 procent voličů podpořilo Volodymyra Zelenského, který byl přesvědčivým ztělesněním lidového antipolitického a antielitářského postoje.

Po svém zvolení se nicméně i Zelenskyj začal řídit strukturní logikou politického pole. Na podzim 2020 už bylo ruské vládě jasné, že Zelenskyj nepřijme její verzi Minských dohod, a Kreml tak začal s válečnými přípravami. V nižších vrstvách ukrajinské společnosti ale mezitím dál trvala původní netečnost vůči identitární politice. Například jeden z vůdců hornické stávky z roku 2020 v Kryvém Rohu, Zelenského rodném městě, byl oslavován jako hrdina dvou nejtěžších bitev války na Donbasu. Subjektivně to však pro něj mnoho neznamenalo: během polemik na téma války prohlásil, že za vlastence se nikdy nepovažoval.

Případ Kryvyj Rih

Co se stalo, když Rusko dokončilo válečné přípravy a poslalo svá vojska na Ukrajinu? Kryvyj Rih, bašta údajně „východoslovanské“ elity, je výmluvným příkladem. Starosta Jurij Vilkul byl zvolen v roce 2010, po Janukovyčově vítězství v prezidentských volbách. Vilkulův syn Oleksandr byl výkonným ředitelem dvou velkých průmyslových podniků ve městě v klíčovém okamžiku jejich kontroverzního převzetí Rinatem Achmetovem, nejbohatším člověkem Ukrajiny a tradičním sponzorem „východoslovanských“ politických projektů. Projevem upevňování politické moci této rodiny v Kryvém Rohu bylo sponzorování výstavby řady kostelů spadajících pod Ruskou pravoslavnou církev a dalších, nejen náboženských staveb, včetně památníků posilujících sovětskou verzi historické paměti druhé světové války. Místní ukrajinsko­-nacionalističtí a liberální aktivisté tak byli přesvědčeni, že vládnoucí elita při prvním pohledu na ruská vojska přejde k druhé straně.

Místo toho se Oleksandr Vilkul stal hlavou místní vojenské administrace. Krátce po invazi napsal: „Drazí přátelé, každá generace má svou vlastní Brestskou pevnost a svůj vlastní Stalingrad. Teď přišel náš čas. Okupantům nedáme ani metr naší rodné země. Kryvbas [Kryvorižská průmyslová oblast – pozn. red.] stojí za námi, ustoupit není kam. Za námi jsou naše rodiny a hroby našich předků (…) Nepřítel bude poražen.“ Ty čtyři věty obsahují nejméně pět narážek na Stalinovy válečné projevy. „Východoslovanská“ identita, dlouho vnímaná jako „proruská“, se stala mobilizačním nástrojem proti ruské invazi. Místní „etnicko­-ukrajinskou“ občanskou společnost tento obrat rozladil a zmátl, ale ať už si o tom myslela cokoliv, na skutečnosti to nic nemění: odpor proti ruské invazi je efektivně organizován pod hesly sovětského antifašismu a pravoslavné víry. Politický lídr, který se celá léta stavěl proti ukrajinskému etnonacionalismu a bojoval proti „dekomunizaci“ veřejného prostoru spuštěné po Euromajdanu, teď přijímá přátelské návštěvy představitelů ukrajinského nacionalismu a iniciuje změnu všech místních názvů, které mají něco společného s Ruskem (což znamená ještě větší změnu než odstranění těch komunistických).

A co dělníci? Zdá se, že nikdo z mých dříve „apolitických“ nebo „východoslovanských“ informátorů z Kryvého Rohu nemá ohledně hodnocení invaze pochybnosti. Škála reakcí sahá od vlasteneckých emocionálních výbuchů ve skupinových chatech až k osobnímu zapojení do válečného dění. Odborový předák si od zahraničních soudruhů, kteří chtěli poslat humanitární pomoc, vyžádal zbraně; horník přesídlený z Doněcku odložil svou skepsi ohledně politiky a s nadšením se připojil k obraně města. A podobných případů je spousta.

Konec ambivalence?

Po celá desetiletí byl vztah ukrajinské pracující třídy k politice nezúčastněný, ne­-li přímo antagonistický. Politika všech druhů a barev byla vnímána jako doména korupce a lží. Co se změnilo? Nejspíš ne mnoho. Jednomyslná reakce na ruskou invazi je tak silná právě pro svůj „nepolitický“ charakter: zkušenost války a reakce na ni mají niternou povahu, která nepotřebuje zprostředkování „korumpujícími“ ideologiemi a politikařením. Na rozdíl od předchozích politických událostí je válka pociťována „doopravdy“. Dotýká se samotných základů každodenního života a nespočívá na abstraktních reflexích zprostředkovávaných intelektuální třídou. Právě odtud také pramení překvapivá míra osobní participace.

K podobnému závěru dochází Volodymyr Arťuch při porovnání ruských a ukrajinských oficiálních narativů, které doprovázely letošní připomínku druhé světové války: „Zatímco ukrajinská strana bojuje proti ikonickým znakům a apeluje na niternou tělesnou zkušenost skrze znaky­-indexy, ruská strana se téměř výhradně spoléhá na symboly zbavené jakéhokoli vztahu k žité zkušenosti.“ Obě diskursivní strategie vylučují možnost vybudování udržitelného politického hnutí zdola; jenže zatímco ruský symbolismus demobilizuje, ukrajinský apel na žitou zkušenost dokáže mobilizovat tím, že vytváří silnou emocionální věrnost události. Oleg Žuravljov a Volodymyr Iščenko zkoumali podobnou „bezprostřední politiku“ na případě Euromajdanu – obrovské mobilizace, která neměla verbalizovanou agendu a místo toho se spoléhala na emocionální spojení mezi účastníky hnutí navzájem a také mezi nimi a jejich politickým objektem.

Stabilizuje se toto pouto natolik, aby vytvořilo sdílený „zdravý rozum“, a konečně tak zformovalo „skutečný“, nerozdělený ukrajinský národ jako odpověď na válku? Je lákavé předjímat uskutečnění hegelovské syntézy dvou protikladných ideologií, jejichž koexistence činila Ukrajinu z pohledu mnoha narativů poněkud méněcennou. Jenže i kdyby se taková možnost stala skutečností, jakou by měla podobu? Může sklouznout zpátky k úzkému etnonacionalismu, anebo se vyvinout směrem k inkluzivnímu národnímu projektu, založenému na sdílené zkušenosti války, evropských aspiracích a programu přerozdělování. Může zůstat „před­-racionální“ (co jiného je ostatně nacionalismus než romantické popření osvícenské racionality?), anebo se přetavit v čitelnější politický program.

Ve chvíli, kdy všechno – včetně budoucí geografické podoby Ukrajiny – závisí na výsledku války, toho lze s jistotou říct jen málo. Měli bychom si ale uvědomit, že ani válka není nezávislou proměnnou; její průběh je strukturován rozporuplným politickým jednáním lidí, kteří obývají bojující zemi.

Autor je aktivista a historik ukrajinského dělnického hnutí.

Z anglického originálu Ukrainian identity map in wartime: Thesis­-antithesis­-synthesis?, publikovaného 13. června 2022 na webu Focaalblog.com, s přihlédnutím k ukrajinskému překladu zveřejněnému na stránkách časopisu Spilne / Commons, přeložil Michal Špína.