Všemožné teorie Ruska se dnes – ze známých důvodů – množí až patologicky. Exkurs do ruské kultury, jehož původcem je neurolog a filosof Jan Payne, docent bioetiky na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy, si nicméně zaslouží pozornost. Jak už se v českých médiích stalo zvykem, autor vychází ze srovnání odvěké ruské rozpínavosti s nacismem a rychle dospívá k závěru, že zatímco v Německu „po válce bylo možné oddělit zrno od plev“, povahu ruského Východu určuje „zvláštní doktrína schopná sežrat a vstřebat všechno, co jí přijde do cesty, ať je to jiný stát či ta která osoba“. Pro tento dějinný úděl nebo spíš temnou sílu se dle docentova filosofického mínění nabízí „jediný výraz a tím je – rusáctví“. Pro pořádek radši doplním, že listujeme v „příloze pro kritické myšlení“ deníku Forum 24, kde o podobné soudy nebývá nouze. Suverénní pojmotvorná metoda, která vyvozuje kolektivní definici z nadávky, přesto zarazí. Spolu s filosofujícím bioetikem se pak nestačíme divit, kdo všechno se do „lůna rusáctví“ vrhl: „Tak například ukrajinského původu byli Gogol, Bulgakov, Ostrovskij, Malevič a Kandinskij i Solženicyn. Lermontov byl původem Skot, Berďajev měl francouzské předky a Dostojevskij pocházel z polsko-litevské šlechty.“ A výsledek? Samí Rusové a v každém z nich „aspoň jiskřička“ rusáctví! Jak si to vysvětlit? „Stačí prostě naučit se (pořádně) rusky,“ odstraňuje akademik Payne poslední neznámou ze své myšlenkové konstrukce, jejímž základem je evidentně právě neschopnost (pořádně) porozumět čemukoli kromě vlastních, časem petrifikovaných názorů. Nechme stranou otázku, jestli si třeba takový Goethe pomyslel, že by mu jeho skopčáctví jednou, po mnoha zákrutech historie, mohlo být v očích českého neurologa na škodu, a radši se ptejme, jaký výraz užít pro Payneho rozšafné úvahy.