Karel Kuna
Agentura a další povídky
Paper Jam 2021, 140 s.
O Karlu Kunovi (nar. 1970) se na záložce jeho druhého prozaického souboru Agentura a další povídky píše jako o člověku, který věří, „že knížky jsou jedna z nejlepších cest k sobě i k lidem“. Vzhledem ke skutečnosti, že Kunův prozaický debut Cestou do Malšic vyšel již téměř před dvaceti lety, se můžeme domnívat, že autor se psaní věnuje čistě pro radost, nikoli pro výdělek nebo kvůli ministerským grantům. A je to na jeho povídkách dobře patrné, jsou to texty, které působí velmi přirozeně, dá-li se něco takového o uměleckém (tedy umělém) díle prohlásit. Jsou psány „obyčejným“ jazykem, jejich děj postupuje poklidně vpřed, nedochází tu k překvapivým zvratům ani nečekaným pointám. Ve výsledku se Kunovy příběhy čtou plynule, aniž by tato čtivost znamenala podbízení čtenáři. Soubor obsahuje titulní novelu a sedm nepoměrně kratších próz, které jsou většinou založeny na bystrém vnímání skutečnosti, jež je s lehkou uměleckou licencí převáděna do fikce. Nejrozsáhlejší text zdařile navozuje obskurní atmosféru devadesátých let, kdy vznikaly soukromé firmy a agentury jako houby po dešti, aniž by vlastně byla známá náplň jejich podnikatelské činnosti. Novela má pro svoji bizarní atmosféru a také nevysvětlitelnost jednání zaměstnanců agentury silný kafkovský nádech. Všechny Kunovy texty se vyznačují dnes spíše výjimečným rysem: na nic si nehrají, nesnaží se předávat poselství, natož aby byly výplodem angažovaného psaní. Přinášejí prostě – bez jakékoli ironie – příjemný čtenářský zážitek.
Erik Gilk
Jaroslav Kovanda
Spolhaus
Dauphin 2022, 272 s.
Básník Archlebova svým novým románem čtenáře nezklame. Jsme opět ve Zlíně a tak trochu na venkově, opět na počátku časů rozvíjející se regionální metropole. Líbí se mi především ten zvláštní jemný pohyb, jehož je třeba pro chůzi na laně. Básník nakračuje opatrně: kult Zlína jako města s výjimečnou historií se mu podaří udržet, vyvažuje ho ovšem líčením, kterak se ve čtvrtdomcích rodila vzpoura. Proces tichý, ale kontinuální, narušující vespolnou idylu dobrotivého chlebodárce a proti němu se spiknuvší komunistické lůzy; takhle se píše historie v duchu devadesátých let, i v tom má čtenář jistotu, že se s románem nesplete. Je ovšem potřeba vnímat, že ani tlak veřejného mínění, jež i po sto letech s vděčností vzhlíží k otci Tomášovi, nedokáže onen intuitivní odpor namířený proti mašinizaci lidí jednou provždy vytlumit. Pokud jde o román samotný, jeho látka je podána formou rekonstrukce vzpomínek, promítnuté do reflexivní vrstvy současnosti. Rozhodně se nejedná o žádný experiment – pokud tedy někdo čeká opakování Gumového betléma (2010), bude lehce zklamán. Než ovšem Spolhaus odloží, snad si všimne alespoň toho, že vypravěč tentokrát hovoří s městem v dialogu a nesnaží se jej uzavřít v klíči románové konstrukce; je jaksi přesnější, s vyšším citem pro postavy a pro melancholický obraz takřka dokonalého univerza, které se nicméně musí brzy zhroutit. Dvojí časová vrstva sice dává jistou naději, že nebude zle napořád, přesto ale není snadné zbavit se dojmu, že zlaté časy jednou provždy skončily. I ve Zlíně.
Jakub Vaníček
Martin Reiner
Městská galerie. Obrazy s příběhem
Druhé město 2021, 88 s.
„Městská galerie v brněnském Bronxu bude největší pouliční galerií ve střední Evropě,“ zní motto katalogové publikace o uměleckém projektu z ulic Cejlu. V úvodu jsme seznámeni se zahraniční inspirací velkoplošných obrazů neboli muralů. První část je věnována svízelné cestě od nápadu k plánování, druhá pak popisuje vytváření devíti muralů. Mám ale za to, že důležitější je tu kontext. Pejorativní označení Bronx získala lokalita v době, kdy ji obývali víc než z poloviny Romové. Název jí dává punc jinakosti, jako by to byla fasáda, na kterou lze namalovat cokoli, včetně děl předních českých umělců. Na otázku, proč by měla být galerie zrovna tady, Reiner odpovídá: „V Bronxu mám od roku 2010 byt (…) Moje babička chodila do Sokola na Francouzskou, moje matka studovala na stejné ulici vyhlášenou textilní průmyslovku. Ta čtvrť tehdy vypadala jinak než dnes, jinak než v dobách romského ghetta (…) Městská galerie je pokračováním mého celoživotního vztahu k této městské části.“ Zlatý věk místního průmyslu dnes oprašují ve svých luxusních projektech developeři, aktérům činným v kultuře se zase hodí pojmenování evokující kriminalitu a koncentraci chudého minoritního obyvatelstva. V toponymu Nový Bronx se ozývá až mesiášská potřeba lokalitu napravit a zachránit. Reiner má čtvrť evidentně rád, ale její název, potažmo identitu interpretuje tak, jak se mu zrovna hodí. Kontrast výrazných obrazů se zanedbaným veřejným prostorem zkrátka poukazuje především na exploataci.
Barbora Matysová
Jáchym Gondáš
Otevíratelky a úmluvy. Eseje o literatuře a společnosti
Malvern 2021, 85 s.
Eseje evangelického kazatele a pedagoga (nar. 1977) se pohybují mezi literární vědou, teologií a antropologií. Jde o tzv. nečasové úvahy, soustředěné na slova, jež knihy otevírají, a tím vyvolávají a povolávají „síly“ jako Bůh, Múzy, minulost či politická moc. Také ale prověřují některé „úmluvy“, tj. kulturní hry, návyky a vzorce – zde mimo jiné v oblasti dětské knihy jako existenciálního artefaktu, detektivky nebo arteterapie. Poznání se děje pohybem, stálým oddalováním a přibližováním, současnost je však prý posedlá distancí. Autor uvažuje o tom, jak četba otevírá a mění člověka v „přirozeném“ řádu světa („přečíst knihu a nezměnit se, to je nonsens“), pokouší se po mnoha jiných o rekapitulaci iniciačních knih Západu. Vychází z myšlenky, že povaha literatury je sekundární: literatura je odpovědí na slovo, ne slovem samým. Zabývá se vztahem díla a rituálu; „rituál vyvane, literatura zůstává“. Literární dílo je impulsem transformativní cesty, branou mysterijního procesu. Psané slovo ale selhává, slova vyhasínají. Na konci cesty slov zůstává ticho. Lze však namítnout, že poezie roste právě z ticha, do ticha přechází, ba tichem se stává – bez ticha není možná. Z mimeze vychází touha po autentičnosti, ale také vůle překonat vnějškovou či odvozenou realitu, třeba sestupem do niternosti či obratem pozornosti i výrazu k jinakosti a křehkosti. Gondáš se ve svých místy hutných, místy rozevlátých esejích dotýká hloubky: někdy ji však příliš rychle opouští právě tam, kde by bylo dobré setrvat.
Jiří Zizler
Neslýchané: Přítelkyně, která neexistovala
(Untold: The Girlfriend Who Didn’t Exist)
Režie Ryan Duffy, Tony Vainuku, USA 2022, 124 min.
Premiéra 16. 8. 2022 (Netflix)
Série pěti sportovních dokumentů Neslýchané patřila loni k tomu nejlepšímu, co se v dokumentaristice na mainstreamových streamovacích službách objevilo. Za cyklem produkčně stojí bratři Maclain a Chapman Wayové, tvůrci vynikající série Wild Wild Country. V každém díle zpracovávají jeden fenomén ze sportovních dějin, přičemž většinou jde o události, které mají širší kontext a vypovídají něco o povaze vrcholového sportu, o médiích, případně o pozadí sportovního průmyslu. Letos se série vrací se čtyřmi novými epizodami, z nichž první se zaměřuje na příběh původem havajského hráče amerického fotbalu Mantiho Te’a, jemuž prakticky zničila kariéru kauza související s catfishingem. Dokument je postavený v zásadě na střídání dvou mluvčích – Te’a a transženy Nayi, která vytvořila fotbalistovu falešnou internetovou přítelkyni. Stejně jako v předchozí sezóně tvůrci citlivě a nestranně rozkrývají komplexní a ambivalentní událost, jež má v podstatě tragický charakter. Od jiných sportovních či true crime dokumentů se Neslýchané odlišuje vedle značné péče o vizuální stránku také propracovaným zvukem. Vrstevnatý a takřka nepřetržitý hudební podkres, který je dílem třetího z bratrského autorského týmu, Brockera Waye, spolu s uhrančivou titulkovou sekvencí nočních tréninků, podmalovanou písní Your Sweet Love of Leeho Hazlewooda, dodává celé sérii melancholický nádech.
Antonín Tesař
Boarder X
The Museum of Vancouver, 1. 10. 2021 – 1. 10. 2022
Michael Langan je jedním z několika původních obyvatel Kanady, jejichž díla týkající se skateboardingu, snowboardingu a surfingu a vztahu těchto aktivit k jejich kultuře vystavuje městské muzeum ve Vancouveru. Langan, jehož rodiče zažili neblaze proslulé internátní školy, se v roce 2015 rozhodl založit firmu Colonialism Skateboards. Skrze skateboardy s motivy tematizujícími násilí a rasismus oficiální kanadské správy a katolické církve i prostřednictvím workshopů a volnočasových aktivit se snaží oslovit nejmladší generaci původních obyvatel. Aktuálně se jedná o nejkontroverznější společenské téma, které neuklidnil ani narativ o cestě smíření, posílený návštěvou papeže Františka na konci července, během níž se omluvil místním komunitám. Mezi požadované kroky patří zrušení doktríny objevu (Doctrine of Discovery), jež ospravedlňuje nadvládu křesťanů nad nevěřícími, digitalizace archivů umožňující přístup k informacím o zemřelých a především ekonomické odškodnění, jehož předpokladem je i zvýšení daní. S tím ale nesouhlasí některé kanadské farnosti, obávající se bankrotu, či imigranti, kteří tvoří silné jádro místní katolické církve a nechtějí platit za činy bílých Kanaďanů. Ačkoli je snaha o nápravu nerovností ve společnosti i konkrétně ve Vancouveru každodenně přítomná (v případě umělecké scény na úrovni grantů a veřejných zakázek pro původní obyvatele), obří komunita drogově závislých, již ve velké míře tvoří právě původní obyvatelé, nebo zchudlá čtvrť Skvomišů (Indiánská rezervace Capilano č. 5) s čističkou na okraji napovídají, že to bude ještě dlouhá cesta.
Marianna Placáková
Děda
Ptačí sněm
Psáno z reprízy na festivalu Kočí v Chotči 12. 8. 2022
Hledání pravého krále, touha nalézt předurčeného a vyvoleného, někoho, kdo bude schopen vzít z nás břímě zodpovědnosti za vlastní bolestivá a nedokonalá rozhodnutí, to je hlavním námětem perské bajky mystika Faríduddína Attára z 12. století. Metaforický příběh Ptačí sněm zaujal i divadelní skupinu Děda (Daniela Grohová, Markéta Labusová, Simona Suchanová, Anežka Matoušková, Jana Nunčič). Obsazení inscenace se proměňuje podle toho, kdo zrovna nerodí a nestará se o malé děti, a demokratičnost a zastupitelnost je tak ústředním poselstvím díla v tematické i realizační rovině. Stačí ostatně stropní žárovka, stůl, staré kolíčky na prádlo a tři ženy, které to vše oživí – především svým zpěvem. Ptáci-kolíčky se vypravují na dlouhou a nebezpečnou pouť, během níž většina z nich zahyne. Putuje se v dlouhé řadě, kolíčky jsou přepichovány do dubové desky, a jak padají, postupně jich ubývá. Z každé složky inscenace je přitom cítit spolupráce a tvůrčí konsenzus. A pointa příběhu to potvrzuje: společně činíme nejlepší možná rozhodnutí, to my všichni dohromady jsme nejlepší možní vládci. „Konečně spatřili Simorga a viděli, že Simorg jsou oni sami a že oni sami jsou Simorgem.“ Skupině pěti mladých žen se podařilo něco vzácného: vytvořit představení, jehož téma se dotýká všech, dokáže oslovit divadelního profesionála i náhodného kolemjdoucího, a které se dá navíc odehrát klidně i ve vašem obýváku. Pozvěte je, ať se o tom sami přesvědčíte!
Marta Martinová
Jenny Hval
Classic Objects
LP, 4AD 2022
Na základě nahrávek Jenny Hval by se dal napsat esej o působení slov v hudbě. Oceňovaná norská hudebnice, která se pohybuje mezi art popem a experimentálním folkem, ale má za sebou i gothicmetalovou zkušenost a na albu The Practice of Love z roku 2018 se inspirovala trancem, koneckonců kromě řady desek vydala také tři romány. Vztahu mezi písňovou a literární tvorbou se navíc věnovala i teoreticky, v diplomové práci nazvané Singing Voice as Literature. Není tedy divu, že svá alba často doprovází narativy, které její písně zasazují do určitého kontextu, případně posluchače navádějí k adekvátním interpretacím. Připomeňme alespoň konceptuální nahrávku Blood Witch z roku 2016, na níž Hval spojila témata menstruace a upírství. Umělkyně tak byla prezentována jako bojovnice proti patriarchátu a za svobodu ženské tělesnosti a sexuality. Její letošní, osmé album Classic Objects jako by měnilo směr: hudebnice zde zpívá o svém manželství, a to nikoli jako o instituci nesvobody. Posluchač se po této změně perspektivy musí ptát, do jaké míry texty písní reprezentují dané ideologické pozice a nakolik je autorka používá jako materii, z níž tvoří výraz na jiné než čistě jazykové úrovni. Ačkoli se Jenny Hval vždy poměrně výrazně angažovala, její hudba mluví jinou řečí. Současný německý filosof Dieter Mersch tvrdí, že k tomu, abychom dokázali sledovat způsob, jakým umění myslí, musíme v sobě kultivovat schopnost vnímat pohyby jeho vlastní materiality. A k tomu nové album Jenny Hval rozhodně vybízí.
Benjamin Slavík