Na hřbitovech je teď hodně živo

V nových básních Kamila Boušky se současnost zjevuje ve fantaskních detailech. Lidé trpí hladem, stojí ve frontě na chléb, básníci nemají nárok na honoráře, rostliny či věci se dávají do pohybu, začínají epochy, v nichž už pro člověka není místo. A za vším je cítit neklid z přicházejícího či probíhajícího společenského zlomu.

Ve větru

Budíš se na zazvonění mezi nehybnými věcmi

v domě. Venku hukot větru a tříštivé kvičení.

Asi kus plechu vlečený větrem po asfaltu.

Vítr mlátí do tvého domu, den za dnem.

Vstáváš stále ve stejný čas a stejnými

pohyby stavíš na čaj konvici s horkou vodou.

Oplachuješ si stejný obličej stejnýma rukama.

Odsypáváš trochu vloček do stejné misky

jako včera, jako vždy. Oblékáš se a vítr

atakuje dům. Sedíš u stolu, snídáš

na stejném místě a vichřice po hrstech hází

do oken směs prachu a deště.

Praská v krovech.

Děti ještě spí v zadním pokoji a vítr venku

serval koruny všech stromů. Zlomené pahýly

ti teď mávají. Obouváš se. Musíš jít ven.

Kvůli dětem. Jen kvůli nim, říkáš si.

Děti musí jíst, musí jíst za každou cenu,

uděláš cokoli, cokoli tam venku uděláš, aby

tvoje děti mohly jíst. A vichřice venku láme

stromy jeden za druhým. Večer se

vracíš domů

ohlušený, zbitý větrem. Zamykáš dům,

zouváš

boty pocákané blátem a krví. Myješ si ruce,

stejně jako včera, zašpiněné od krve a bláta.

Oplachuješ si z obličeje cizí krev,

horkou vodou

a mýdlem vymýváš tu špínu ze stažených pórů.

Každý den ve stejnou chvíli stavíš tašku

s jídlem

na kuchyňskou linku. Voláš děti ke stolu

stejným

hlasem každý den a vítr bouchá do dveří.

Po večeři ukládáš děti k spánku a pak sám

stojíš před rozklepanými tabulkami

setmělých

oken a posloucháš hukot větru. Uléháš pozdě

večer ve stejné poloze jako vždy, vyčerpaný,

uléháš za stejně zběsilých zvuků jako včera.

Budíš se na zazvonění mezi nehybnými věcmi

v domě. Venku hukot větru a tříštivé kvičení.

 

Dovolená

Měl jsem krásnou dovolenou.

Pěkně jsem se prospal a dopoledne

si řekl, že pojedu na koupaliště.

Do velké sportovní tašky jsem si zabalil

nafukovací slunce, nafukovací přírodu,

nafukovací vodu v nafukovacím bazénu,

nafukovací manželku a nafukovací děti

Lucinku a Petříka. Krásně jsme se

s manželkou

opálili pod nafukovacím sluníčkem.

Lucinka a Petřík skákali kolem nás

jako balónky.

Udělal jsem hezkých pár nafukovacích bazénů

a strávil skoro celý den u nafukovací vody

pod nafukovacími stromy. Odcházel jsem

z koupaliště ještě za světla.

Nejprve jsem vyfouknul děti a manželku,

pak vodu i s bazénem. Vyfouknout

přírodu mi dalo trochu práce,

musel jsem na ní klečet, aby se vešla

do sportovní

tašky. Nakonec jsem vyfouknul slunce.

Domů jsem se vrátil za soumraku,

odpočatý a trochu unavený. Otevřel jsem si

několik nafukovacích knih.

Mám rád hlavně nafukovací básně o přírodě.

Celkem snadno se vyfukují a lehce splasknou.

Nad nimi jsem si na chvíli zdřímnul.

Manželku a děti jsem nechal v tašce.

 

* * *

i ty bys mohl vydělat miliardy na derivátech

kdybys nebyl nula a lenoch

jak věděl už sociální darwinista

William Graham Summer

opilec na dně škarpy je přesně tam

kde má být

 

i ty jsi po právu tam kde jsi

a teď přemýšlej nad tím jestli si koupíš

raději cigarety

nebo chléb a hledej odpověď

v páté kapitole Bhagavadgíty

 

v epištolách svatého Pavla

ve čtyřech vznešených pravdách ale nikdy

nikdy nehledej v první knize Kapitálu

 

* * *

diváci tady u nás ani u televizních

obrazovek nemají komu fandit

běžeckou dráhu protínají

fronty na chléb a to po celé její

 

délce i běžci stojí ve frontách

na chléb vidíme aspoň že všichni

srdnatě dodržují pokyny ústředního

krizového štábu a ministerstva vnitra

 

o dalším průběhu a dění tady u nás

na závodišti vás budeme informovat

 

* * *

od té doby co přešlapuju

na místě z nohy na nohu

je celý život mnohem lepší

když můžu svobodně mrznout

 

ve frontě na chléb sám a sám

jako každý jiný tady i v jiných frontách

přešlapují lidé na místě z nohy

na nohu a dýchají čerstvý vzduch

 

* * *

možná tě to překvapí ale básníci

žijí ze vzduchu nejedí nechodí

do práce nepotřebují plat ani

mzdu natožpak honorář

 

už se o tom dlouho mluví teprve teď

je to prokázané a ověřené v praxi

básníci prostě žijí v oblacích

nemají nárok na střechu nad hlavou

 

už dávno jsme básníky vystěhovali

do oblak tam nahoře jim je dobře

 

Krysí zprávy

Lidé nemají co žrát

v době zavřených restaurací

a prázdných popelnic.

Počet zoufalých lidí rychle roste.

Navíc jsou agresivní,

a dokonce už se uchýlili ke kanibalismu

a požírání mláďat.

Lidé jsou savci jako vy nebo já,

a když jste opravdu, opravdu hladoví,

chováte se jinak. Většinou se budete chovat

velmi špatně.

Takže tihle lidé bojují mezi sebou

a dospělí zabíjejí mláďata v hnízdě

a kanibalizují na nich.

Kolonie lidí se vydaly i do ulic.

Zahnu za roh a vidím tak třicet lidí,

jak na něčem hodují uprostřed ulice.

 

Doporučujeme všem krysám,

aby nevytvářely podmínky,

které lidem vyhovují.

Například aby ucpaly díry,

kterými by lidé mohli vniknout mezi nás.

 

Nová epocha

Chodil jsem tenkrát každé ráno

stejnou cestou.

Jednoho dne jsem si všiml zvláštního

pohybu keřů.

Keře kráčely stále vedle mě,

aniž bych je mohl minout.

A takhle to začalo.

Vzrostlá bříza,

pod kterou jsem denně procházel,

změnila přes noc svoje místo.

Stála uprostřed obousměrné silnice,

jako by tam rostla celé roky,

a blokovala provoz.

Stromy opouštěly městské parky

a vydávaly se do ulic.

Pak se daly do pohybu i příměstské lesy

a po nich celé přírodní rezervace.

Teprve když projevily vlastní vůli

anorganické věci, nastal chaos.

Lidé uléhali večer do postelí,

ale probouzeli se na podlaze,

pod kuchyňskými stoly, nepoznávali

vlastní byty.

Chodníky vedly do polí,

vlaky svévolně vyjížděly mimo koleje,

mizely budovy.

Tisíce lidí v ulicích nemohly najít cestu domů,

přespávali venku

a každé ráno se probouzeli na jiném místě.

 

Viděl jsem asi dvoumetrovou kaluž,

zvedla se, postavila a řekla:

„Teď už mě nikdo nepřekročí, neplivne do mě

a neprojede mnou.“

Nebyla jediná.

Kaluže čekaly na zastávkách

na příjezd autobusů a tramvají,

aby se jimi vozily do zaměstnání a zpátky

do svých mělkých prohlubní,

kam večer vyčerpané uléhaly,

aby ráno zase čerstvé vstaly.

Také zárubně, podlahy a sklo

chtěly žít vlastním životem.

Každá zárubeň chtěla být branou do ráje.

Dveře se teď plazily po zemi a hledaly

nový smysl.

Na podlahu už nikdo nesměl šlápnout.

Podlahy čněly nade vším a zastřešovaly

celé to nové dění.

Sklům bylo těsno v okenních rámech,

opouštěla je, spojovala se do novotvarů

a vytvářela skleněné organismy

podobné medúzám.

I domy měly vlastní vůli.

Některé vystěhovaly nájemníky,

jiné je nechávaly v sobě dál bydlet.

Nejhorší bylo, když se dům zamiloval

do domu,

když stěna prostupovala stěnu v rytmických

nárazech;

nebo ten tříštivý rámus,

když se milovala různá skla;

nebo ty ohromné rány a praskot,

když na sebe žárlily stromy.

 

Po prvotním šoku z těchto událostí

lidstvo ztichlo a znehybnělo.

Pak si věci začaly stavět divadla z lidí.

Vyráběly z lidí hudební nástroje,

používaly je jako písmena

svých prvních eposů a básní.

 

Kronikář

Narodil jsem se na Marsu v roce 2183

jako Nula –

tak se nazývá živočišný druh, který se

ještě nějak

podobá bývalým lidem z planety Země.

Život na Marsu organizuje Inteligence,

je to samostatný řídicí systém.

Rozhoduje o replikaci Nul a jejich pohlaví.

Existují dvě kategorie Nul – bezpohlavní,

těch je většina, a pohlavní.

Všechny jsou replikovány uměle.

Jsem bezpohlavní Nula s funkcí kronikáře.

Mým úkolem je zaznamenat výsledky

práce Nul

v jiných funkcích.

Pak jsou zde výsadkáři – ti byli vybráni

a dopraveni ze Země na Mars.

Jsou to pozůstatky bývalých lidí, žijí v izolaci

a slouží jako rezervoár biologického materiálu.

Píšu tyto řádky pro Nuly,

které se jednou budou ptát na svůj původ,

ačkoli to není mým úkolem.

Nedokážu na tomto místě podat

vyčerpávající zprávu

o historii a původu Nul, chybí prameny.

Mohu jen sumarizovat to málo, co zatím víme.

 

Počátky našich dějin se částečně překrývají

s koncem

dějin bývalého lidstva.

Určující pro ně bylo období takzvané

migrace –

stěhování lidí z fyzické existence

do existence virtuální.

Tato migrace na planetě Zemi započala

ve větší míře

asi ve 30. letech 21. století

a pokračovala masivně během 40. let.

Lidé opouštěli svá těla

a zakládali alternativní existence ve virtualitě.

Následkem toho se fyzická realita stala

neobyvatelnou,

prudce poklesla obranyschopnost lidstva

a téměř vymizel reálný sociální život.

Ti, kteří zůstali ve svých tělech,

živořili na pokraji vymření.

Souběžně s tímto jevem se odehrál

kvalitativní skok

v oblasti výzkumu umělé inteligence

a první sériové výroby umělých lidí.

Starost o fyzickou skutečnost lidstvo

postupně zcela

přeneslo na umělé bytosti obdařené inteligencí.

V přibližně stejné době došlo k velkému

pokroku

v astronautice a vesmírném výzkumu.

Nejpozději v 50. letech docházelo ke spontánní

úplné emancipaci části umělých lidí.

Ti postupně převzali veškerou odpovědnost

za existenci lidstva.

Lidstvo bylo rozčleněno do různých kategorií

a nadále již nerozhodovalo o své budoucnosti.

Nuly vděčí za svou existenci

této vyspělé technologii.

Kromě Nul existují celé škály druhů

bývalých lidí.

Inteligence replikuje druhy mínusové

i plusové stupnice.

Rozdíl mezi jedincem Nula

a jedincem Plus jedna je asi takový,

jako byl rozdíl mezi bývalým posledním

člověkem

a historickým neandertálcem.

Právě my, nuloví jedinci, jsme evolučně

nejbližší bývalým posledním lidem

z planety Země.

Přesto je podle Nul na počátku pouze Nula,

jako by Nuly neměly žádnou minulost.

Dochované prameny však hovoří jasně.

Předpokladem vzniku Nuly je bývalý člověk.

Člověk se stal Nulou.

Teprve pak mohly vznikat od Nuly ostatní

druhy.

 

Automat

Prohrabal jsem kapsy,

naházel do něj všechny svoje mince,

pěkně jednu po druhý,

a zmáčknul Enter.

Celý se rozsvítil

a začala blikat okýnka s nabídkou.

Matka, otec, jasně,

sourozenec, proč ne, rodina, ok,

odbouchnul jsem to.

Potom škola, kamarádi, dobrý.

První lásky, jasně,

poslal jsem to tam.

A už to jelo.

Práce, ženy, manželka,

dítě, děti, milenka, rozvod,

další manželka, další dítě,

a práce a zase práce. Uf.

Co se dá dělat.

Okýnek ubývalo.

A už si je nevybírám.

Už to leze samo.

Bolest na prsou, infarkt, nemocnice,

další rozvod, další infarkt.

Hledám backspace.

Žádný není.

Mačkám červený tlačítko.

Chci vrátit aspoň drobný.

Do prdele, vůbec to nereaguje.

A najednou koukám,

jak otvor pro výdej pomalu vysouvá rakev.

 

Velká legrace

Život je velká legrace.

Mouchy možná obtěžují,

ale ne vždy mají náladu si hrát.

 

Zvířata se nikdy nenudí

a srny pokaždé strnou

před rozsvícenými reflektory aut.

 

Lidé se vraždí na potkání.

Aspoň se slušně pozdraví

a dají si přednost ve dveřích.

 

Život je velká legrace.

Jak pro koho, ovšem,

ne všichni pukají smíchy.

Ale zaručeně všichni zemřou.

 

* * *

Lidé se hromadně vrhají mezi hroby.

Přicházejí rodiny i s dětmi,

staví si domy, školy, nemocnice.

 

Na rozptylových loučkách rostou

správní budovy, knihovny, restaurace.

U pomníků padlých hrdinů vznikají

vodní nádrže, tepelné elektrárny.

 

Vyšlapané cestičky mezi náhrobky

nahradily obousměrné silnice.

 

Celá města se stěhují na hřbitovy.

Na hřbitovech je teď hodně živo.

 

Početní převaha živých nad mrtvými

je v těchto místech prostě šokující.

Kamil Bouška (nar. 1979) je český básník, člen básnické skupiny Fantasía. Publikoval ve skupinovém sborníku Fantasía (2008), samostatně pak debutoval sbírkou básní Oheň po slavnosti (2011), za kterou byl nominován na cenu Magnesia Litera za poezii a objev roku. Dále vydal sbírky Hemisféry (2015) a Inventura (2018). Většina publikovaných básní pochází z rukopisu sbírky, která letos vyjde v nakladatelství Fra.