V nových básních Kamila Boušky se současnost zjevuje ve fantaskních detailech. Lidé trpí hladem, stojí ve frontě na chléb, básníci nemají nárok na honoráře, rostliny či věci se dávají do pohybu, začínají epochy, v nichž už pro člověka není místo. A za vším je cítit neklid z přicházejícího či probíhajícího společenského zlomu.
Ve větru
Budíš se na zazvonění mezi nehybnými věcmi
v domě. Venku hukot větru a tříštivé kvičení.
Asi kus plechu vlečený větrem po asfaltu.
Vítr mlátí do tvého domu, den za dnem.
Vstáváš stále ve stejný čas a stejnými
pohyby stavíš na čaj konvici s horkou vodou.
Oplachuješ si stejný obličej stejnýma rukama.
Odsypáváš trochu vloček do stejné misky
jako včera, jako vždy. Oblékáš se a vítr
atakuje dům. Sedíš u stolu, snídáš
na stejném místě a vichřice po hrstech hází
do oken směs prachu a deště.
Praská v krovech.
Děti ještě spí v zadním pokoji a vítr venku
serval koruny všech stromů. Zlomené pahýly
ti teď mávají. Obouváš se. Musíš jít ven.
Kvůli dětem. Jen kvůli nim, říkáš si.
Děti musí jíst, musí jíst za každou cenu,
uděláš cokoli, cokoli tam venku uděláš, aby
tvoje děti mohly jíst. A vichřice venku láme
stromy jeden za druhým. Večer se
vracíš domů
ohlušený, zbitý větrem. Zamykáš dům,
zouváš
boty pocákané …
