Na hřbitovech je teď hodně živo

V nových básních Kamila Boušky se současnost zjevuje ve fantaskních detailech. Lidé trpí hladem, stojí ve frontě na chléb, básníci nemají nárok na honoráře, rostliny či věci se dávají do pohybu, začínají epochy, v nichž už pro člověka není místo. A za vším je cítit neklid z přicházejícího či probíhajícího společenského zlomu.

Ve větru

Budíš se na zazvonění mezi nehybnými věcmi

v domě. Venku hukot větru a tříštivé kvičení.

Asi kus plechu vlečený větrem po asfaltu.

Vítr mlátí do tvého domu, den za dnem.

Vstáváš stále ve stejný čas a stejnými

pohyby stavíš na čaj konvici s horkou vodou.

Oplachuješ si stejný obličej stejnýma rukama.

Odsypáváš trochu vloček do stejné misky

jako včera, jako vždy. Oblékáš se a vítr

atakuje dům. Sedíš u stolu, snídáš

na stejném místě a vichřice po hrstech hází

do oken směs prachu a deště.

Praská v krovech.

Děti ještě spí v zadním pokoji a vítr venku

serval koruny všech stromů. Zlomené pahýly

ti teď mávají. Obouváš se. Musíš jít ven.

Kvůli dětem. Jen kvůli nim, říkáš si.

Děti musí jíst, musí jíst za každou cenu,

uděláš cokoli, cokoli tam venku uděláš, aby

tvoje děti mohly jíst. A vichřice venku láme

stromy jeden za druhým. Večer se

vracíš domů

ohlušený, zbitý větrem. Zamykáš dům,

zouváš

boty pocákané …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě