Sport jako avantgarda filosofie

Dokážeme docenit nejistotu a získat zpátky svou budoucnost?

„Filosofie sportu“ je často jen jednou z odrůd obecné kulturní kritiky. Co kdybychom ale vzali vážně sport jakožto činnost, která je nevyhnutelně založená na otevřenosti a nejistotě? Možná bychom pak dokázali překonat dosud dominantní diskurs modernity a lépe uchopit i samotnou racionalitu.

Vztah filosofie a sportu není zrovna nejfrekventovanější téma, i když není ani zas tak neobvyklé. V příslušné literatuře se dá najít řada úvah, jež se stáčejí k čemusi jako „filosofie sportu“, tedy k filosofickým analýzám charakteru a role sportu v moderní době. Komercializace, instrumentalizace nebo byrokratizace moderního světa se nutně propisují i do sportovní sféry. Důraz na výkonnost, který vede k téměř úplnému odosobnění, s tím spojený doping, syndrom vyhoření, tělo vnímané jako předmět… Dalo by se libovolně pokračovat. A neměli bychom také zapomenout na fenomén diváctví: sport jako narkotikum, zvláštní ohlušenost a zaneprázdněnost dramatickou podívanou, která dnes ze sportu činí jakýsi zautomatizovaný spektákl podle předem určeného harmonogramu. Proti takovýmto formám úpadku pak bývají vyzdvihovány původní řecké ideály olympismu, kalokaghatie a podobně.

Všechny tyto úvahy mohou být podnětné a mají svůj význam – jen s tou výhradou, že o sport …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě