Feminismus se stále více stává součástí veřejné debaty v mezinárodním i lokálním měřítku. Uchopit ho v současnosti je složité, protože v jeho rámci existují rozdílné pohledy na genderovou problematiku a s ní spojenou společenskou transformaci. Vedle dominantního (neo)liberálního feminismu můžeme i u nás stále častěji ve veřejném prostoru sledovat kritickou teorii i praxi, jež svou politickou analýzu budují komplexněji a svou kritiku míří jak proti patriarchátu, tak proti neoliberálnímu kapitalismu. Tyto proudy rozšiřují pojetí genderu, poukazují na celou řadu řetězících se nespravedlností a požadují komplexní ekonomickou, kulturní, sociální a environmentální transformaci.

Příkladem takového přístupu je u nás inicia­tiva feministické umělecké instituce, která vědomě a reflektivně hledá způsoby, jak do svého fungování integrovat feministické hodnoty a principy. Progresivní potenciál feministických uměleckých institucí pro koncepci feminismu i pro kritiku neoliberalismu je významný, ačkoli se setkává také se silným odporem. Instituce fungují ve velmi exponovaném a kritickém uměleckém prostředí a jejich praxe je zpochybňována jako nedostatečně radikální a progresivní. Abychom praxi feministických uměleckých institucí mohli porozumět, musíme nejdříve porozumět také našemu postoji k feminismu.

Proti feminismu melancholickému

Vzájemnému prorůstání feminismu a neoliberalismu se věnuje celá řada významných myslitelek a teoretiček. Poukazují například na provázanost (neo)liberálního feminismu a prohlubování ekonomických nerovností v lokálním i globálním měřítku. Svou kritiku míří také na systematickou komodifikaci feministických konceptů a symbolů či na podobu institucionální feministické politiky, jež je postavena na genderových stereotypech a heteronormativitě.

Upozorňují na to, že se feminismus depolitizuje a ztrácí na svém emancipačním a progresivním potenciálu. Současně ale také posilují sentimentální narativ feminismu jako čehosi ztraceného, ukradeného či vyvlastněného. Pro odpovědi na dnešní „krizi feminismu“, způsobenou právě jeho sepětím s neoliberální politikou, se obracejí do minulosti k radikálnímu či socialistickému feminismu, který chápou jako ten opravdový, a současná pojetí vnímají jako nedostatečně radikální a málo progresivní. Podobný přístup můžeme někdy vidět i u soudobého postmarxismu a akademické levice. Ta ráda vyčítá feminismu jeho neradikálnost, někdy ho dokonce staví do přímé opozice s antikapitalistickým hnutím a současnou feministickou praxi chápe především jako ustavování nového typu hegemonie poplatné stávajícímu sociálně­-ekonomickému systému.

Uvažovat o feminismu jako o kdysi divoké, dnes však už ochočené a bezzubé šelmě zahnané do slepé uličky neoliberalismu a tím případ uzavřít může být pohodlné, ale nikoli konstruktivní. Právě sentimentální postoj, neschopnost promýšlet i netřídní kategorie a nedostatečné rozlišování mezi feministickými praxemi tuto domnělou slepou uličku dláždí. Radikální či socialistický feminismus, jež se oba ustavovaly v určitém specifickém společenském kontextu, nemohou beze zbytku odpovědět na výzvy současné společnosti, protože ji za padesát let strukturálně proměnila globalizace, environmentální krize, akcelerovaný kapitalismus či pandemie covidu­-19. Kategorie třídy je bezesporu klíčovou perspektivou v uvažování o společenské transformaci, pokud ale bude kategorií jedinou, bude vize této transformace velmi omezená. V neposlední řadě obava z kooptace feministických kritických koncepcí do neoliberalismu je opodstatněná, pokud ale sklouzneme ke zjednodušenému chápání celého feminismu jako služky neoliberálního systému, nebudeme schopni porozumět tomu, jak neoliberální politika funguje v konkrétních podmínkách a jaké různé cesty mohou vést k jejímu nabourávání.

Za feminismus progresivní

Pokud chceme diskutovat nad proměnou českých a slovenských uměleckých institucí, musíme nejdříve diskutovat a reflektovat náš přístup k feminismu. Pokud budeme kodex feministické umělecké instituce nahlížet z vágní perspektivy nostalgických narativů o úpadku či nesmyslnosti feminismu, snadno budeme její praxi vnímat stejně tak vágně: jako „pseudoradikální“ a pomýlenou, jako například Dominik Forman v článku Jak se proměňují umělecké instituce (A2 č. 22/2021).

Jeden z možných pohledů na feministickou praxi, která si uchovává a vyjednává radikální a progresivní feministický potenciál, nabízejí akademičky Catherine Eschle a Bice Maiguashca, které se věnují současným feministickým teoriím a praxi aktivistických hnutí. Radikalitu spatřují tam, kde praxe usiluje o hluboké transformační cíle a kde se otevírá prostor pro konkrétní posuny v mocenských vztazích. Procesy vedoucí k těmto konkrétním posunům pak mohou být více nebo méně progresivní: jde o proces inkluzivity (otevřenost a respekt k ostatním), proces reflexivity (praxe přistupuje reflexivně k sobě i k určujícím mocenským vztahům, v nichž je situovaná) a proces prefigurace (hnutí samo se snaží být odrazem společnosti, o jejíž vytvoření usiluje).

Na iniciativu feministické umělecké instituce můžeme nahlížet z progresivních a radikálních pozic a současně si zachovávat kritický postoj vůči kooptaci feministických kritických kategorií. Můžeme se ptát, o jaké transformační cíle feministická umělecká instituce usiluje, jak přistupuje k inkluzivitě, jak reflektuje vlastní privilegia a strukturální mocenské vztahy, jakým způsobem dosahuje vize společnosti, kterou chce budovat. Tak lze rozlišovat mezi více či méně depolitizovanou feministickou praxí a tou, která se snaží kriticky a reflektivně hledat způsoby rozšiřování politizace a emancipačního potenciálu feminismu.

Mezi produkcí a reprodukcí

Na počátku iniciativy feministické umělecké instituce stály mnohaleté zkušenosti žen z uměleckých a kulturních organizací, zkušenosti reflektující nerovnosti genderu, třídy a dalších sociálních kategorií, zkušenosti s individualizovaným, hyperproduktivním a současně podfinancovaným uměleckým prostředím, zkušenosti s depolitizovaným feminismem ve veřejném prostoru. Ty byly impulsem k otevření komplexnější a soustředěnější debaty nad tím, jak se umělecké instituce mohou stát nástrojem sociální transformace a jak mohou do svého fungování vnášet feministické principy a hodnoty. A nejen do fungování, které je exponované, veřejné, „produktivní“, tedy do uměleckých a kurátorských výstupů, ale i do vnitřního, „reproduktivního“ fungování: do způsobů komunikace, rozhodování, rozložení moci, všímavosti k duševnímu zdraví a ke změnám v životních situacích.

Feministická umělecká instituce má vizi principů, opírající se o genderovou, klimatickou, ekonomickou a etnickou spravedlnost, a vytváří specifickou podobu svého feminismu s radikálním potenciálem. Proces vedoucí k dosažení těchto hodnot je stejně důležitý jako výsledek, a je tak třeba opakovaně vyjednávat progresivitu a hledat cesty zahrnutí pomocí reflexe vlastních privilegií a mocenských vztahů určujících jejich fungování i pozici těch, s nimiž spolupracují. Proti tomu stojí neoliberální systém, který určuje pravidla financování uměleckých institucí a má sklony rozhodovat o tom, co má a co nemá uměleckou či společenskou hodnotu. Pak je tu umělecká a akademická veřejnost, která v nahlížení na feministickou uměleckou instituci upíná pozornost především k výstupům, ne už ale k procesům, které k nim vedou a které jsou stejně důležité, ne­-li důležitější.

Právě tím, že se v debatách soustředíme pouze na „produktivní“ výsledky, jako by nám instituce měly předložit feministický výkaz práce, a nepřikládáme důležitost procesu probíhajícímu na úrovni fungování „reproduktivního“, neviděného, ale pro instituce zásadně integrálního, uzavíráme si cestu chápání proměn uměleckých institucí jako progresivní a radikální síly. Debata by tak neměla sklouznout k pojetí, které ztotožňuje produktivní s hodnotným a reproduktivní považuje za nehodnotné. Měli bychom dát hlas institucím a věnovat pozornost tomu, jak se proces změny ustavuje a jak se feministická progresivita vyjednává. Je na institucích, aby nám svou vlastní proměnu přiblížily, a je na nás, abychom byli otevření a připravení tento hlas slyšet.

Autorka je feministka.