Texty z knihy Tomáše Mazala, věnované převážně literatuře, mají nostalgický nádech a nenechávají se spoutat formalismem. Autorovu tvůrčí metodu dle recenzenta definuje „jedinečná zkušenost, kontakt s člověkem a místem, sdílená blízkost, magie a třpyt vzpomínky, zpřítomňující a přenášející do jiného časoprostoru“.
„Náhle se mne však zmocnil neodbytný pocit marnosti, jak léto protéká mi mezi prsty, jak s létem protéká mi mezi prsty i celý život. Neviditelný závan času a melancholie, která mne ochromila, stiskem uchopila za hrdlo a do srdce zarazila ostrý kůl.“ Tak reflektuje básník, esejista, fotograf a editor Tomáš Mazal ve své knize Pes na gondole jednu z nezaměnitelných chvil svého putování mezi knihami, místy a autory, jímž obkružuje a rozhojňuje středobody svého zájmu. Mazal se autorsky podílel na bezmála dvou desítkách titulů – soustředil se zejména na Bohumila Hrabala, Egona Bondyho a Josefa Škvoreckého, ale napsal i studii o pražském Němci Paulu Leppinovi. Klíčová je pro něj osobní motivace, intenzivní zájem o to, kde a pod jakým nasvícením díla vznikají a jak se utváří jejich faktura a nezaměnitelný jazyk.
Na cestě s „ciceronem“
Soubor Mazalových textů rámuje úvod Lucie Tučkové a doslov Paula Wilsona. Z nich je zřejmé, jak důležitá je pro autora komunikace, možnost být zasvětitelem či průvodcem. Tučková hovoří o bádání na místě činu, zdůrazňuje autorovu bezprostřední angažovanost a zanícení. Wilson zase Mazala označuje za „cicerona“, což je výraz anglického romantika Josepha Addisona pro jeho erudované průvodce na cestě do Říma. Mazalovy texty charakterizuje svobodný přístup k žánru a zacházení s tématem – pohybují se mezi esejem, medailonem, recenzí, črtou a reportáží, inklinují k exponování a revidování historek, mýtů a legend. Hybatelem je mnohdy pátrání, které se odvíjí od niterného setkání a prožitku, který Mazala přenáší do blízkosti tvůrce, který už dávno nemusí být osobně přítomný, ale v souladu s geniem loci stále dokáže rozechvět duši svého ctitele. Autor se nenechává omezovat formálními náležitostmi či nutností strukturní analýzy, jeho interpretace nevyvěrá jen ze samotného díla, ale z komplexního přístupu ke všem okolnostem – osobnosti autora, doby, teritoria. Přirozenou součástí textů je osobní zabarvení vztahu k umělci, vnitřní zaujetí, sebeprožívání a sebepoznání.
Mazal se zabývá rozličnými tématy i uměleckými druhy, nejvíce textů však věnuje literatuře. Najdeme zde stati o autobiografickém základu motivu sebevraždy v Hrabalových prózách či o pálení jeho knih na Kampě po rozhovoru v Tvorbě, sumarizaci Hrubínova zápasu s alkoholismem, rozhovor s Claudiem Magrisem, komparaci románů Jiřího Weila a Antonia Tabucchiho, text o Josephu Rothovi v Paříži, nekrolog surrealisty Stanislava Vávry či osvětlení námětu „neznámé ze Seiny“. Ale Mazal píše také o výtvarnících Pavlu Hřebíčkovi a Zbyšku Sionovi, polských filmech Pavła Pawlikovského a Andrzeje Wajdy, o New Yorku, prameni v Kersku a bazilice sv. Marka v Benátkách. Zásadní je vždy jedinečná zkušenost, kontakt s člověkem a místem, sdílená blízkost, magie a třpyt vzpomínky, zpřítomňující a přenášející do jiného časoprostoru. Dominantním pocitem je melancholie a tesknota z nezadržitelně plynoucího času a neúprosné pomíjivosti všech věcí. Autor touží zachytit atmosféru místa, z něhož čas vyzařuje i na něj dopadá, které se do času boří i se času vymyká, a evokuje plnost minulosti – třeba onen pařížský hotýlek, v němž pobýval nešťastný Joseph Roth, odsouzený k moudrosti svatého pijana („Alkohol sice život krátí, avšak brání bezprostřední smrti“). V Benátkách nevyléčitelný nostalgik Mazal vidí, jak „kapky vody po dřevci vesla stékají jako slzy po tváři“.
Tajemství je nevyčerpatelné
Mnohé z autorova naturelu ztělesňují staré mapy. Nad starou mapou lze číst čas, ba se jej dotknout – místa se jmenují jinak či už zanikla, silnice vedou jinudy, celek uchvacuje pomíjivostí a zapomenutostí, otevírá prostor imaginace a fantazie („čas a ruku v ruce s ním nicota prošla krajinou“). A nakonec se staré mapy rozpadají tak jako místa, jež zobrazují: „Je tu pouze střídání světla a tmy, pestrobarevných odlesků na nebi.“
Významnou součástí knihy jsou autorovy fotografie, svědectví o tom, kde a s kým pobýval tělesně i duchovně. Fotografie vždy představuje příběh okamžiku, který se rozlévá do plochy celého bytí. Mazal to názorně předvedl při výkladu jednoho starého snímku, na němž kráčí jako tříletý chlapec s maminkou Vinohradskou třídou. Popisuje dokonale kontext i všechny souvislosti záběru, do něhož jako by na vteřinu vstoupil celý život, avšak „za okamžik všechny děje pominou (…) Na chvíli zůstane jen prázdná ulice bez pohybu. Jako by se zastavil čas, ustrnul svět i vesmír.“
Na obálce nalezneme fotku, která dala knize název. Pes na gondole jako moment mimo čas, kuriozita hodná zaznamenání a též záblesk tajemství, záhada, kterou už nerozluštíme – asi jako když na počátku večera v bazilice sv. Marka od autora evangelista požaduje piškot. Mazal nejprve ve zmatku prchá, ale pak se s námi loučí poslední větou svého díla: „Bože, kde teď jen seženu piškoty?“ Tajemství je nevyčerpatelné a žádá si svoje. Tomáš Mazal prokazuje dobrou vůli poskytnout mu všechno, o co si řekne.
Autor je literární historik a kritik.
Tomáš Mazal: Pes na gondole. Academia, Praha 2021, 280 stran.