„Jednoho dne se spojí řeka Moskva s Volhou, a všechno bude na dně, nábřeží budou vybudována ze žuly, přijde kultura jiná, evropská,“ říká si hrdina Weilovy Moskvy-hranice, když v pošmourném jarním dni vyráží se svou známou na výlet parníkem a pozoruje zarostlé a opuštěné břehy. Letos v létě si tu větu opakuju div ne každé ráno, zatímco se prodírám vysokánským lučním kvítím po úzké pěšince na pravém břehu Volhy. Mířím se psem, který se v tom houští travin rád ztrácí, k první plavební komoře Moskevského průplavu, ke dvěma monumentálním věžím postaveným ve stalinském pseudorenesančním stylu. Průplav ony dvě řeky spojil před pětaosmdesáti lety. Jejich břehy místy už zase pustnou a chátrají. Sotva sem teď přijde evropská kultura.
Před masivními vraty plavební komory, v níž stoupají nebo klesají výletní parníky i nákladní vlečné lodě, z vody trčí ohlodané kostky betonových mol. Brzy ráno na nich postávají rybáři. Můj pes je sleduje s nedůvěrou, obzvlášť když se k nám blíží houpavým krokem a s dlouhým prutem v ruce. Lidem obecně příliš nevěří, je to „dičok“, narodil se loni potulné feně na zaprášeném dvoře provinční fabriky. Zvyká si. Na téhle ranní procházce se už smířil s pohlazením jedné staré paní, která tu venčí svého osmnáctiletého křížence. Jinak sem téměř nikdo nechodí. Jen výjimečně potkám nějakého ztraceného turistu v křiklavě barevných šortkách a speciálním lehkém tílku, který se rozhodl před snídaní proběhnout, a než se nadál, civilizovaná část nábřeží skončila. Za bázlivého poštěkávání psa zbloudilci vysvětluju, jak se odsud vymotat dírou v plotě a pokračovat podél chatové osady na druhou stranu plavební komory až k obrovskému prázdnému soklu po Stalinově pomníku, odkud je výhled na stále stojící pomník Leninův.
Sama chodívám ještě dál. Už ne ráno, ale odpoledne. Minu maják a přívozem se nechám převézt na protilehlou stranu průplavu, po které odedávna vedla prašná cesta, jež se místy ztrácela v keřích akátu či jiných plevelných dřevinách. Letos na jaře tu byla zprovozněna část cyklostezky, která by měla v budoucnu vést z Moskvy až do Petrohradu. Zatím funguje asi šedesátikilometrový úsek. Rovná, drobným růžovým štěrkem vysypaná cesta. Můj velký oranžový pes na ní svítí. Stezka vede paralelně s průplavem – rovným a tmavě modrým. Ve všední den se po ní dá jít i pěšky, aniž by člověk musel uskakovat cyklistům, kteří se na té dokonalé rovince bez zatáček ženou a zírají tupě před sebe hluboko sklonění nad řídítky. Ale i já se na té cestě ráda dívám dopředu, do monotónní dálky. Uklidňuje. Čas od času se vynoří loď, která není o moc rychlejší než já. Někdy chodím kus tam a zase zpátky, jindy od přívozu k přívozu, od mostu k mostu a domů vlakem. Často si vzpomenu i na ty, kteří průplav stavěli pod heslem: „Horečná práce zruší trest.“ Na břehu mají pomník – obrovský kříž z traverz.
A taky se bavím myšlenkou, že mě ta cesta spojuje s onou známou Weilova hrdiny, přesněji s jejím reálným předobrazem, s Hellou Frischerovou, jejímž osudem se poslední roky zabývám, a stejně jako ona zůstávám v zemi, z níž bych měla odjet. Z oken svého posledního bydliště se Hella dívala na průplav – na jeho opačný konec, než je ten můj.