Rozhovor bell hooks se Stuartem Hallem, klíčovou postavou britských kulturálních studií, který vyšel knižně pod názvem Uncut Funk, se točí kolem zásadních otázek života menšin či aktivismu. Teoretici mluví o smrti i duševních potížích nebo o pravidlech, která mužům dveře do světa otevírají a ženám zavírají.
K rozhovoru feministické a kulturní teoretičky bell hooks se Stuartem Hallem, o generaci starším kulturním teoretikem, který se uskutečnil v létě roku 1996 a byl vydán v knižní podobě pod názvem Uncut Funk: A Contemplative Dialogue (Syrový funk. Kontemplativní dialog) v roce 2017 v britském nakladatelství Routledge, došlo na popud společného přítele, Hallova studenta Paula Gilroye, dnes již známého kulturního teoretika a autora knih jako There Ain’t No Black in the Union Jack (Na vlajce království černá chybí, 1987) nebo Black Atlantic (Černý Atlantik, 1993). Na iniciaci setkání hooks vzpomínala: „Paulu Gilroyovi budu navždy vděčná za to, že řekl: ‚Připadá mi, že máš mnohem víc společného se Stuartem Hallem než s kýmkoli z těch intelektuálů, se kterými tě ve Spojených státech pořád spojují.‘“
Smysl dialogu
Když hooks pracovala během univerzitních studií na knize Ain’t I a Woman? (Cožpak nejsem žena?, 1981), klíčové pro ni nebylo intelektuální prostředí kampusu Stanfordské univerzity, ale telekomunikační firma, ve které si přivydělávala na živobytí a kde naslouchala životním příběhům svých kolegyň a jejich představám o tom, co pro ně znamenalo být černou ženou. Právě v těchto konverzacích objevila skutečné možnosti učení. V hovoru u oběda totiž může mezi lidmi napříč společenskými třídami dojít ke skutečnému sdílení.
Podobné vzpomínky měl i Hall. Když se po prvním roce na Oxfordu přesunul z univerzitních kolejí do velkého sdíleného domu, vytvořili s přáteli radikální kulturní a politické centrum, které dalece přesahovalo rozměry běžného studentského života v kampusu. Toto místo se stalo domovem nejen časopisu Universities and Left Review (z nějž později sloučením s časopisem New Reasoner vznikl dnes proslulý New Left Review), ale také mnohým studentům a studentkám literatury a umění, levicovým aktivistům a aktivistkám a karibským přistěhovalcům a přistěhovalkyním. Ti se zde stavěli téměř proti všemu, co pro ně tehdejší oficiální Oxford znamenal.
Ústředním tématem rozmluvy mezi hooks a Hallem je ale dialog samotný. Každodenní konverzace – s kolegyněmi v práci, s přítelkyní na cestě z kina, s údržbářem, který čistí odpad. Pro hooks i Halla mají tyto interakce vysokou přidanou hodnotu. Hooks samotná dokonce tvrdí, že velká řada jejích knih včetně Ain’t I a Woman? by nikdy nevznikla, nebýt těchto obyčejných interakcí.
Past diaspory
Celou knihou rovněž prostupuje téma vztahu feminismu, kulturálních studií a intelektuálního života vůbec. Hooks v jeden moment vzpomíná, jak silně na ni zapůsobil Hallův rozhovor s tchajwanským teoretikem Čchen Kuang-singem The Formation of a Diasporic Intellectual (Zrození intelektuála diaspory, 1996), který četla společně se svými studentkami. „Všechny černé ženy v té učebně, mě nevyjímaje, se najednou cítily jako vaše sestra,“ říká Hallovi. „Její osud byl i náš osud, kdežto jediná bílá studentka ve třídě se tak cítit nikdy nemohla.“ Hallovi rodiče totiž neschvalovali vztah jejich dcery Patricie s mladým medikem z Barbadosu, což nakonec vedlo k jejímu nervovému zhroucení. Na Jamajce, kde rodina žila, byla tou dobou jen zřídka dostupná a nepříliš kvalitní psychiatrická péče a Patricie podstoupila léčbu elektrošoky, z nichž se nikdy zcela nezotavila. Od té doby se nevzdálila z domova – pečovala o rodiče až do jejich smrti a stejně tak i o nevidomého bratra. Stuart Hall v osmnácti letech Jamajku opustil kvůli studiím a do své rodné země se tedy, s výjimkou krátkých návštěv, již nikdy natrvalo nevrátil. Jeho sestra však neměla na výběr a musela zůstat, což v Hallovi zanechalo celoživotní pocit viny. Právě tento moment se hooks i jejích studentek tak silně dotkl. „Černý muž se může v rámci diaspory pohybovat, ale černá žena je v ní uvězněna, lapena,“ říká k tomu. Teoretička se proto pokouší formulovat politický projekt, jehož cílem má být feministická solidarita mezi černými muži a ženami a vznik společného intelektuálního domova, který otevře svobodu volby všem, mužům i ženám. Feminismus umožnil hooks odejít z domova a Hallovi zase pochopit, proč jeho sestra zůstala.
Vyhoštěná smrt
V jedné části rozhovoru stáčí hooks téma konverzace ke smrti. Po autorčině nedávném úmrtí působí tato pasáž obzvláště silně. „Umírání se odehrávalo doma. Celé mé dětství bylo se smrtí spojené, i když se většinou týkala starších,“ vzpomíná na děsivé okolnosti svého dětství, v nichž smrt blízkých, které nemocnice nepřijaly buď pro barvu kůže, nebo z důvodu nedostatečné kapacity, byla něčím běžným. S Hallem se shodují na tom, že tabu smrti v privilegované bílé společnosti, jež měla snadný přístup ke zdravotní péči, definitivně padlo s epidemií AIDS. Jak se nemoc šířila a zabíjela více a více mladých a jinak zdravých lidí, pronikla smrt do veřejného diskursu. Hooks vzpomíná, že po AIDS se začalo diskutovat i o lupusu – ve městě například jezdil autobus s nápisy varujícími před tímto autoimunitním onemocněním. Ve spoustě rodin se objevila rakovina, nebo alespoň strach z ní. Z diskursivních, především medicínských okrajů se tak nemoc a smrt dostaly téměř pod každou střechu.
O vlastní smrti začala hooks přemítat na začátku devadesátých let, kdy se dočkala pesimistické lékařské prognózy svého zdravotního stavu. V ten moment ji vyděsilo, že neprožila život, jaký by chtěla – příliš mnoho času věnovala práci a jen málo dalším sférám. Hall, který zemřel před osmi lety, svůj život před první diagnózou hodnotil podobně. Společně dvojice teoretiků dochází k tezi, že právě první vážná diagnóza donutí člověka uvažovat o vlastní smrti, stejně tak ale i o životě a jeho dosavadním směřování. Stárnutí podle Halla společnost dlouhodobě romantizovala jako stadium klidu, vyrovnání a spokojenosti. Takové nastavení ale nepřipraví člověka na možnou paniku pramenící z bilance nad nesplněnými očekáváními – o sobě i druhých.
Hrozba vyhoření
Jedna z posledních částí rozhovoru se přirozeně stáčí k duševnímu zdraví. Hall popisuje dobu, kdy zároveň učil a pracoval v New Left Review. Vypráví o absenci osobního života, nezdravě malém množství spánku a o tom, jak na poslední chvíli poznal, že spěje k vyhoření. Pro hooks se pak zdraví ohrožující stala kombinace učení a psaní, které pro ni představovalo formu aktivismu. Oba hovoří o únavě, která jejich aktivní účast v emancipačním hnutí provázela. Když si hooks uvědomila, že i po dvaceti letech píše v oblasti genderu a rasy o stále stejných problémech, protože diskurs se nikam výrazně neposunul, zvažovala, že s psaním přestane. Ani ona, ani Hall to samozřejmě neudělali. Neboť skutečné zoufalství podle Halla „přichází, když má člověk pocit, že pokud ještě něco nedoplní, nepropojí se všechny ty věci, o kterých píše a mluví. A deprese, která z toho vyvěrá, bývá hodně hluboká.“
Škoda jen, že teoretik a teoretička hrozbu vyhoření z aktivismu více nerozvedli a ze svých psychických stavů nevyvodili, nebo alespoň explicitněji nezmínili roli systému. Místo toho hovoří spíše o vlastní neschopnosti různé životní oblasti vybalancovat. Hall dokonce představu, že by intelektuálky a intelektuálové bojující za společenskou změnu mohli v životě dosáhnout rovnováhy, nazval utopickou, čímž diskusi uzavřel. A s poznámkou, že utopická by nemusela být pro silnou komunitu, jejíž členky a členové se vzájemně podporují, za tématem udělala tečku i hooks. Poučeni vývojem od devadesátých let do nynějška, zkusme jejich závěr doplnit: klidně možnost dosažení oné rovnováhy považujme za utopickou, ale diskusi o legitimitě takového stavu znovu a znovu otevírejme.
Autorka je socioložka, autor filosof.