Chuť překračovat hranice

Debutové album Topical Dancer v Belgii usazeného dua Charlotte Adigéry a Bolis Pupul se dotýká palčivých kulturně­-společenských problémů, jako jsou misogynie, postkolonialismus, kulturní apropriace či politická korektnost. Přistupuje k nim však s nadhledem a vtipem. Dvojice hudebníků, jejichž rodinné kořeny sahají daleko mimo evropský kontinent, v přátelském dialogu sdílí své zkušenosti s rasismem i pokryteckým jazykem, který ožehavá místa obchází, místo aby je pojmenoval, především ale svou hudbou vytváří prostor, v němž je možné se vzájemně pochopit.

Můžeš mi říct, kam patřím?

„Jsi korektní, nebo cynický?/ Jsi otevřený i za zavřenými dveřmi?“ ptá se Charlotte Adigéry ve skladbě Esperanto. Pokračuje sérií poznámek, které si utahují z přehnaně korektních formulací a karikují jejich neschopnost dostat se pod povrch a něco skutečně sdělit: „Neříkej: ‚Jenom chlap dokáže udělat tuhle práci.‘/ Řekni: ‚Aspoň ses snažila, Karen.‘“ Skrze ironickou nadsázku tak otevírá závažná společenská témata: „Neříkej: ‚Potřebujeme postavit zeď‘/ Řekni: ‚Jsem světoobčan a na hranice nevěřím.‘“ Jenže právě existence hranic, odlišností a vylučování některých lidí na okraj společnosti představují dědictví belgické koloniální minulosti a také faktory, které Charlotte Adigéry a Bolise Pupula zásadním způsobem formovaly.

Ve skladbě Blenda belgická zpěvačka s karibskými kořeny reaguje na xenofobní poznámky ohledně barvy své pleti verši: „Vrať se zpátky tam, kam patříš./ A můžeš mi říct, kam patřím?“ Na jiném místě se vrací k hladovým pohledům mužů na své tělo v době, kdy jí bylo třináct let. Adigéry v textech zkrátka čerpá ze zkušeností, které ji provázejí životem i kariérou. Například v závěrečné skladbě Thank You sarkasticky opakuje klišé, která slýchají a opakují nejen začínající umělci: „Tohle je pro nás skvělá příležitost./ A příležitost by neměla mít cenovku, ne?/ Protože peníze se nerýmují s kreativitou…“

Synkretická produkce, plná chytlavých tanečních rytmů a melodií, ale také momentů intimního ztišení, se stylově pohybuje od elektropopu až po karibský zouk a obsahuje prvky R&B, diska i žánrů pocházejících ze Střední Ameriky. Výsledný zvuk tak odráží široký záběr obou muzikantů a také chuť překračovat hranice a kulturní rozdíly podobným způsobem, jakým to Adigéry dělá v textech, v nichž se k posluchačům obrací ve čtyřech jazycích.

Přátelství na první pohled

„Hodně rychle jsme se dostali k niterným věcem. Bylo to jako láska na první pohled, akorát šlo o přátelství,“ svěřila se Adigéry v rozhovoru pro The Guardian, jak vzniklo její tvůrčí a osobní pouto s Bolisem Pupulem. Dvojice se poprvé setkala při natáčení soundtracku pro film Belgica (2016). Bratři Dewaelové z elektronického projektu Soulwax jim tehdy navrhli, aby zkusili tvořit společně, a poskytli jim studio. Zpěvačka a producent sice měli rozpracované sólové projekty, práce ve dvou jim ale vyhovovala, a tak v roce 2019 vydali společné EP Zandoli.

Oba hudebníky navíc spojuje zkušenost s různými kulturními prostředími a životem na jejich pomezí: zpěvaččina matka pochází z Martiniku, Boris Zeebroek, jak zní občanské jméno Bolise Pupula, má zase kořeny v Číně. Přestože oba dospívali v Belgii, jejich etnický původ je na první pohled odlišoval a vyčleňoval z většinové společnosti. Hledání identity a vyrovnávání se s rasismem na albu Topical Dancer je tedy společným tématem obou hudebníků. Jak zmiňuje Pupul na webu 15 Questions, kulturní background pro něj byl vždycky stěžejní: „Je to klíč k tomu, kdo jsem, ať už jako umělec nebo jako člověk. Nikdy jsem nikam úplně nepatřil, už jako teenager jsem se necítil být součástí žádné skupiny. Styděl jsem se za svůj čínský původ a byl jsem kvůli němu nejednou šikanován.“ Hudební tvorbu považuje za způsob, jak se smířit se společností a najít v ní vlastní místo.

Nejsem rasista, jsem feminista

Topical Dancer ovšem nevychází jen ze sdílených životních zkušeností obou hudebníků, ale také ze společného smyslu pro humor. „Album vzniklo z mnoha přátelských rozhovorů ve studiu, všechno vlastně začalo ještě předtím, než jsme se dali do skládání hudby. Třeba skladba Ceci n’est pas un cliché. Jeli jsme v autě a v rádiu zrovna hrál song plný klišé. A tak jsme si řekli: ‚Pojďme udělat skladbu, která bude složená ze samých frází.‘“ Právě na fráze duo míří, když si utahuje z vnějškově korektního jazyka. „Jsem součástí minority, byla jsem kvůli tomu mnohokrát naštvaná i uražená a myslím, že je načase, abychom byli slyšet. Na druhou stranu způsob, jakým se to dělá, někdy zachází do extrémů. Jsem si ale jistá, že nakonec najdeme nějakou schůdnou cestu,“ vysvětluje Adigéry v hudebním časopisu The Line of the Best Fit. Nutno ovšem říct, že tematizování všech možných „trendových“ problémů místy působí jako odškrtávání položek, o něž se aktuálně vedou kulturní války. Závažná témata typu genderové identity, vlivu postkoloniálního myšlení na společnost nebo objektivizace ženského těla, jejichž komentování někdy působí až didakticky, naštěstí nadlehčuje hudba navozující atmosféru radosti a sounáležitosti.

Mimo to si hudebníci uvědomují svá omezení a nebojí se věcně a otevřeně pojmenovat, co je trápí. „Všichni můžeme říkat: ‚Nejsem rasista, jsem feminista.‘ Ale pak jste ženatí a najednou nacházíte určitou logiku i v tom, proč by žena měla mýt nádobí. Je jednoduché něco hlásat, ale složitější je se tím řídit,“ říká sebekriticky Pupul, který se přiznává, že jej někdy napadaly i rasistické myšlenky. Tato otevřenost je patrná i na albu Topical Dancer. Nakonec jde hlavně o to umožnit ostatním vcítit se do situace druhých a zbytečně nesoudit. Smířit se skrze humor, tanec a někdy i lehký pocit studu nad tím, jací jsme.

Autorka je hudební publicistka.