Předčasné parlamentní volby v Itálii skončily drtivým vítězstvím pravice, také ale ukázaly, že vzrostl počet lidí, kteří k volbám vůbec nešli. Šanci stát se první premiérkou v historii země má krajně pravicová politička Giorgia Meloni, jejíž strana Bratři Itálie získala nejvyšší počet hlasů.
Výsledky italských voleb jsou na první pohled jasné. Blok pravicových stran získal 44 procent hlasů, z čehož 26 procent obdrželi Bratři Itálie, zatímco středolevicový blok kolem Demokratické strany skončil s 26 procenty. Úspěch pravice umocnila její velká převaha v jednomandátových obvodech, kde k vítězství stačí získat největší počet preferencí. Díky tomu má nyní v obou komorách pohodlnou většinu.
Volební neúčast
Bratři Itálie jsou pohrobky největší poválečné fašistické strany v zemi, Italského sociálního hnutí (MSI). Původně malé uskupení se během čtyř let dostalo ze čtyř na 26 procent. Většinu hlasů přitom přebralo svým koaličním partnerům. Jak Liga (dříve Liga severu), tak strana Vzhůru Itálie bývalého premiéra Silvia Berlusconiho totiž ve srovnání s rokem 2018 ztratily polovinu hlasů. K Bratrům Itálie se navíc přelily protestní hlasy, protože strana zůstala celé volební období v opozici a jako prakticky jediná nezasedla v končící vládě národní jednoty premiéra Maria Draghiho. Ve výsledku blok pravicových stran získal prakticky stejný počet hlasů jako před čtyřmi lety. K jeho úspěchu ovšem výrazně přispěla volební neúčast, která se zvýšila o celých devět procentních bodů, což znamená, že k volbám přišly méně než dvě třetiny voličů. Propad byl patrný především na jihu země a v chudších oblastech a dotkl se hlavně Hnutí pěti hvězd, které ztratilo zhruba šedesát procent voličů.
Historicky nejhorší výsledek má za sebou Demokratická strana (PD), která nedokázala oslovit jiné voliče než středostavovský elektorát ve středních a větších městech. Ten je však ve výrazné menšině. Podle analytiků jediná šance na úspěch středolevicového bloku spočívala v aktivizaci voličů, kteří přestali chodit k volbám. Mezi nimi jsou totiž nadměrně zastoupeni chudší lidé, dělníci či prekarizovaní zaměstnanci, jejichž zájmy kdysi levice chtěla chránit. Teď to ale vypadá, že o ně už nestojí. Na výsledku PD se také podepsal vznik centristického uskupení kolem bývalého premiéra Mattea Renziho, kterému údajně vadila příliš levicová orientace Demokratické strany.
Za jednoho z vítězů voleb se označilo i Hnutí pěti hvězd. To sice ztratilo většinu hlasů z roku 2018, ale skončilo s lepším výsledkem, než mu předvídaly průzkumy. Vedení hnutí vsadilo na levicově populistickou kartu a neskrývalo se inspirací Jeanem-Lucem Mélenchonem. Slíbilo například, že bude bránit dávku v chudobě, tedy takzvaný občanský příjem, který chce pravice zrušit, aby mohla financovat daňové úlevy pro živnostníky a malé podnikatele (kteří masivně podvádějí při daňových odvodech). Na jihu, kde řada lidí občanský příjem pobírá, tak hnutí získalo největší počet hlasů; v Neapoli a jejím okolí to bylo dokonce přes 40 procent. V jiných částech země však tato strategie nefungovala. Výsledkem je skutečnost, že voliči hnutí jsou sice výrazně levicovější než v minulosti, ale je jich také mnohem méně. Vedení Hnutí pěti hvězd ovšem na rozdíl od Mélenchona předvedlo v posledních čtyřech letech tolik názorových kotrmelců, že je otázkou, zda nové ideologické směřování vůbec myslí vážně.
Svoboda v autoritářství
Jestliže se Bratři Itálie smějí, druhá nejsilnější krajně pravicová strana, Liga Mattea Salviniho, pláče. Ztratila totiž polovinu hlasů, a to především na severu země, kde dříve bývala silná. Když v roce 2013 Salvini přebíral vedení Ligy po sérii finančních skandálů, vsadil vše na vytvoření celostátní strany lepenovského typu. Tato strategie sice nikdy zcela nepřesvědčila vlivné kádry na severu, dokud ale přinášela hlasy, nedovolili si veřejně vystoupit proti. To se teď zřejmě změní – i proto, že Salvini prokázal nulovou sebereflexi, když den po volbách prohlásil, že počet hlasů sice není nic moc, ale Liga bude mít pořád stovku zákonodárců. Vítězem i poraženým zároveň je také Silvio Berlusconi. Jeho strana sice ztratila polovinu hlasů, ale koaliční partneři by bez ní neměli většinu v parlamentu. Takže se nyní Berlusconi může stylizovat do role ochránce demokracie a představitele proevropského směřování Itálie. To je asi nejvýmluvnější symbol úpadku politiky na Apeninském poloostrově.
Na levici se mnozí uklidňují tím, že se nová vláda pod vedením Giorgie Meloni rychle rozhádá. Je pravda, že programy trojice pravicových stran vykazují výrazné rozdíly. Nelze to ale přeceňovat. Italskou pravici spojuje konzervativní a mnohdy i národovecký pohled na společnost stejně jako vize pevně hierarchizované společnosti s omezenými právy pro ženy a menšiny, daňovými výsadami pro podnikatele, naprostou svobodou podnikání a autoritářstvím v jiných oblastech. Není náhoda, že budoucí vládní strany pohlížejí se sympatiemi na Viktora Orbána, který tak získá drahocenného spojence. Nová exekutiva si ovšem nebude moci dovolit jít přímo do střetu s Bruselem, protože potřebuje unijní peníze, jimiž chce financovat investice a hlavně apanáže svých kamaril.
Pravice v Itálii vládla – byť v jiném složení – prakticky celé desetiletí mezi lety 2001 a 2011, kdy Berlusconi přivedl zemi do vážných finančních problémů. Dědictvím tohoto období je zrušení řady práv zaměstnanců, škrty ve veřejném školství a výzkumu (ale masivní podpora katolických škol) a protidrogové a imigrační zákony, které naplnily peněženky mafií a převaděčů a zahltily vězení „malými rybami“. Dá se očekávat, že pravice se bude snažit oživit sny o prezidentském systému, díky němuž by předseda vlády získal rozsáhlé pravomoci na úkor parlamentu a soudů. K tomu je nicméně zapotřebí změna ústavy, což Italové v referendu už dvakrát zamítli.
Středolevicová nemohoucnost
V této konstelaci je takřka podružné se ptát, zda je Meloni stále fašistkou, či jen konzervativní političkou s problematickou minulostí. Její strana totiž nepochybně postfašistická stále je. Vedení Bratrů Itálie tvoří v převážné míře muži, kteří vzhlížejí k Italskému sociálnímu hnutí, a proto si jeho symbol v podobě trojbarevného plamene ponechali přímo v logu. Strana, jejíž členstvo není příliš početné, má ve svých řadách řadu nostalgiků, kteří mimo jiné vynikají i tím, že chtějí pojmenovávat ulice po fašistických pohlavárech. Až vládní angažmá ukáže, zda je Meloni opravdu autonomní politickou personou, nebo jen loutkou stranického vedení.
Demokratická strana slíbila, že vytvoří vůči nové vládě tvrdou opozici. V příštích měsících ji ale čeká stranický kongres. Známý režisér Nanni Moretti kdysi řekl, že se svými funkcionáři levice nikdy nezvítězí. V posledních letech vedení PD i jiných středolevicových stran ukázala, že snad ani nevědí, kde vlastně žijí. Demokraté tak vsadili na menšinové voličstvo, a přitom kázali rozdělení politického pole do dvou velkých skupin, což by předpokládalo vytvoření širokých společenských koalic. Prosazovali také většinové prvky ve volebním systému, díky nimž má nyní blok vedený krajní pravicí pohodlnou většinu v parlamentu. Mimo to levice slibovala nápravu některých pravicových reforem, ale za poslední desetiletí se zmohla jen na málo. V očích voličů se zkrátka PD stala uskupením lidí, kteří chtějí být u moci téměř za jakýchkoliv podmínek. Je otázkou, zda jedno volební období v opozici bude stačit na nápravu těchto škod, a zejména pak, v jaké situaci se bude po pěti letech krajně pravicové vlády Itálie nacházet.
Autor je spolupracovník redakce.