Práce je práce

Kam vede romantizace taneční profese?

Dá se tancem uživit? A jak to, že si takovou otázku vůbec klademe? Pokud máme dojem, že jde o zbytnou činnost, není od věci srovnat taneční povolání s některými profesními činnostmi vykonávanými v každé větší firmě. Především je ale třeba se ptát, jak vnímají své pracovní podmínky samotní tanečníci a tanečnice.

Jako profesionální tanečnice se často setkávám s otázkou, jestli se dá tancem živit. Na začátku kariéry mě to překvapovalo – proč by to nešlo? Po dvanácti letech si tuto otázku pokládám sama, ale jinak: „Dá se jí živit důstojně?“

Dělat to, co nás naplňuje, se zdá být splněným snem a snad i cestou k nalezení rovnováhy mezi soukromým a pracovním životem. Že za své poslání ještě dostaneme zaplaceno, působí zprvu jako příjemný bonus. Jenže právě to, že k práci máme emocionální vztah, vede k přehlížení špatných pracovních podmínek, nejistoty či nevhodného zacházení. Historička umění Miya Tokumitsu si všímá, jak takzvaná romantizace práce proměňuje zaměstnání v „ne­-práci“, čímž se diskuse o jejích podmínkách stává bezpředmětnou. Kulturní teoretička Angela McRobbie upozorňuje, že láska k práci má disciplinační a sebevykořisťující potenciál, neboť motivuje k vykonávání práce podmínkám navzdory. A podle profesorky ženských studií Kathi Weeks slogany …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě