Kresba Kryštof Netolický
„Jak dlouho tu pracuješ?“ ptala jsem se kolegy ze Slovenska v irském hotelu. „Tři roky,“ odpověděl trochu sklesle a vyprávěl, jak se na Slovensku dostali do dluhů a musel odjet, aby zajistil rodinu. Má dvanáctiletou dceru, která žije s mámou a on ji prakticky nevídá. Jen jednou ročně, když jede domů na dovolenou. Cítila jsem, že je to pro něj těžké téma, a nechtěla jsem se vyptávat dál, abych mu nepůsobila bolest. Z jeho hořkých poznámek jsem pochopila, že odloučení mu rozbilo vztah. Když jsme si pak vyměnili kontakty, zahlédla jsem jeho dcerku na profilové fotce. Ostatní kolegové mi pak říkali, jak nesmírně tím odloučením trpí. O něco dříve v Dublinu jsem se potkala s mladým Slovákem, který se s mámou prakticky neviděl od třinácti let, a teprve když mu bylo osmnáct, přijel za ní také pracovat do Irska. Jak moc těžké to pro něj bylo, asi není potřeba popisovat.
Na farmě v Německu jsem potkala celou řadu žen z Polska, které opustily své rodiny a nechaly děti doma manželům nebo jiným příbuzným. Některé rodiny se rozpadly tak, že nejprve odjel pracovat muž do zahraničí a vztah dlouhodobé odloučení nevydržel – muž si ve svém vzdáleném bydlišti našel jinou ženu. Manželka tak zůstala s dětmi sama a neuživila je. Nechala tedy děti příbuzným a odjela vydělávat do Německa. Nikdy jsem nepotkala tolik rozbitých rodin jako v době, kdy jsem se pohybovala mezi lidmi, kteří si odjíždějí vydělat peníze do ciziny, protože jim výdělky doma nestačí na pokrytí základních výdajů potřebných pro život.
Přemíra pracovního nasazení je ale něco, co rodinu může rozbít i za situace, že muž přespává doma. Model rodiny, kde se otec téměř nevyskytuje, protože je pořád v práci a žena se stará o děti, domácnost a všechno ostatní, je všeobecně známý. Oba se hroutí z vyčerpání, nemají čas se o problémech bavit a nakonec to mnohdy končí rozvodem. Překvapivě si pak otec najde na své děti víc času, než tomu bylo předtím. Na obnovu vztahu je ale pozdě.
Pláč konzervativců nad tím, že tradiční rodina je ohrožena queer komunitou, feminismem nebo emancipací, posloucháme už řadu let. Tradiční rodinou myslí rodinu nukleární, tedy otce, matku a děti, jelikož jejich představa tradice zahrnuje paradoxně jen moderní společnost. Je pravda, že řada vztahů, které by vydržely před padesáti lety, se dnes rozpadá, což nemusí být vždycky ke škodě. Pokud bude méně dětí vyrůstat v rodinách, kde jsou svědky násilí nebo jsou dokonce týrány ony samy, je naděje, že už podobné vzorce nebudou reprodukovat.
Rozpadají se ale i manželství, která by se rozpadat nemusela, v tom mají konzervativci pravdu. Okovy v podobě společenského a ekonomického tlaku, kdy žena nemohla opustit muže, protože by se vystavila hanbě a umřela by hlady, se snad už nevrátí. Je tedy potřeba vést debatu o tom, že stabilní prostředí rodiny, která nemusí mít ovšem nutně jen tu jednu podobu, je pro dítě přínosem. Samozřejmě za předpokladu, že vztah není toxický, protože to je potom pro dítě mnohem horší, než když se rodiče pokojně rozejdou.
Budu-li věřit, že alespoň části lidí, kteří pláčou nad starými dobrými časy, jde skutečně o větší stabilitu rodiny, a ne o zachování patriarchálního řádu a podřadného postavení ženy, měla bych jeden námět k přemýšlení. Nízké mzdy, množství odpracovaných hodin a z toho vyplývající nedostatek času pro společně trávené chvíle s rodinou, ale i času, kdy jsou partneři jen spolu bez dětí, jsou důvody, které rodinu ničí celkem zákonitě. Odpovědí na to nemůže být model, kdy muž pracuje a žena je doma, je tedy potřeba říct, že bychom všichni měli pracovat mnohem méně a vydělávat si přitom víc. To je jediné možné řešení. Jsem si vědoma, že to zní jak z marxistické příručky, ale vycházím ze své zkušenosti, ne z teorie. Přivedlo mě k tomu sledování tragických osudů lidí, kteří by možná měli šťastný život a harmonickou rodinu, kdyby žili v zemi, kde by si normální poctivou a pro společnost nezbytnou prací mohli vydělat dost peněz, aby pokryli životní náklady.
Když jsem se svých kolegyň ptala, jestli jim jejich děti nechybějí, odpovídaly mi většinou, že děti už jsou zvyklé. Cítila jsem se nepříjemně, protože jsem kladla necitlivé otázky a viděla jsem, že jim tím ubližuji. Pozorovat pak, jak slzí při videohovorech večer po práci, jak svým dětem vyprávějí, co všechno jim koupí, už bylo chvílemi nad moje síly. Žal z odloučení řešila většina z nich alkoholem. Tím si ale postupně zavíraly cestu k tomu, aby se jednou vrátily a žily s dětmi normální život. Nejdřív se jim rozpadlo manželství, pak vztah s dětmi a nakonec se začaly rozpadat i ony samy.
Příliš mnoho práce, ať už se jedná o tu nekvalifikovanou někde v továrně, výrobní hale či na poli, nebo o vysoce kvalifikovanou v nějaké firmě či třeba nemocnici, nekrade čas jen pro rodinu, ale také pro přemýšlení. Bez možnosti zastavit se a přemýšlet o svém životě, hodnotách, o tom, co je pro nás podstatné, těžko můžeme pečovat o své vztahy. Pokud je tedy pro nás rodina důležitá, je potřeba radikálně přenastavit ekonomické vztahy a na férovku si říct, že je to kapitalismus, co ničí vztahy mezi dospělými i dětmi. Vzhledem k tomu, že máme konzervativní vládu, která rodinu chránit chce, měla by začít bojovat proti kapitalismu.
Autorka je redaktorka deníku Alarm.