Lou Reed v archivu

Ve výstavních prostorech Newyorské veřejné knihovny pro múzická umění probíhá výstava Lou Reed: Caught Between the Twisted Stars, která dává nahlédnout do rozsáhlé pozůstalosti zakladatele skupiny The Velvet Underground a hudebníka, jenž od šedesátých let patřil mezi přední osobnosti americké rocko­vé scény. V roce 2017, čtyři roky po Reedově smrti, Laurie Anderson předala archiv svého manžela do správy knihovny. Jedná se o unikátní akvizici už proto, že v tomto případě nebyla pozůstalost hudební hvězdy rozprodána sběratelům rockových memoriabilií, nýbrž svěřena veřejné paměťové instituci, díky čemuž je nyní přístupná ke studiu. Výstava nemá pouze připomenout Reedovu osobnost, ale ukázat publiku i rozsáhlost jeho archivu a vybídnout k hlubšímu studiu materiálů.

Co chybí?

Podle vystavených artefaktů lze usuzovat, že Reed systematicky uchovával vše, co souviselo s jeho životem a tvorbou. Vedle audio­- i videozáznamů koncertů a rozhovorů, rukopisů, hudebních nástrojů, fotografií, kostýmů, sbírky desek nebo korespondence jsou na výstavě k vidění také materiály dokumentující organizaci koncertních turné včetně setlistů a účtenek. Návštěvník tak může například vidět pokladní doklad, podle kterého Reedova produkce 26. prosince 1973 zaplatila šest dolarů za aspirin a další vybavení lékárničky. Asi nejcennějším exponátem jsou však rané demoverze skladeb, které se později proslavily v podání Velvet Underground. První verze písní Heroin a I’m Waiting for the Man nahrál Reed spolu s dalšími skladbami už v květnu 1965 a magnetofonovou pásku pak zaslal na svou adresu ve Freeportu. Šlo o tehdy běžnou praxi: datum a adresy na nerozbalené zásilce dokládaly dobu vzniku skladeb a jejich autorství.

Součástí expozice je mimo jiné i zvuková instalace Lou Reed Listening Room, v níž si můžeme poslechnout skladbu Metal ­Machine Trio: The Creation of the Universe, kterou Reed nahrál v roce 2009 s Johnem Zornem a dalšími hudebníky. 3D zvuk obstarává sestava dvanácti reproduktorů. Zatímco tato instalace působivě připomíná Reedovu zálibu v experimentování, jiné části výstavy působí spíše jako poněkud jednorozměrné vzývání génia. Vystaveny jsou doklady o Reedových stycích se známými osobnostmi včetně Václava Havla nebo exponáty dokumentující hudebníkovo nadšení pro tai­-chi. Zcela stranou naopak zůstaly kontroverzní stránky Reedovy osobnosti a tvorby. Například vztahy se spoluhráči z Velvet Underground dokumentuje pouze přátelská, místy až sentimentální korespondence. Jako by expozice chtěla korigovat Reedovu pověst těžko snesitelného egomaniaka.

Nereflektovaná je však i hudebníkova průkopnická role v oblasti queer kultury. V polovině sedmdesátých let žil Reed několik let ve veřejném vztahu s transženou Rachel Humphreys a genderovou nebinaritu již dříve reflektoval ve svých písních, například v hitu Walk on the Wild Side. Mimoto byla queer vizualita běžnou součástí jeho pódiové prezentace. Reed v experimentování s queer kulturou zašel mnohem dál než například David Bowie, jehož hry s genderem byly spíše popkulturním spektáklem reagujícím na dobový trend glam rocku. Na konci sedmdesátých let ovšem Reed tuto životní a tvůrčí etapu zavrhl jako „faggot junkie trip“ a nadále už se držel tradiční rockové maskulinity. Těžko však říct, proč tuto významnou část jeho kariéry, navíc mimořádně zajímavou pro dnešní zkoumání kultury sedmdesátých let, pominuli autoři výstavy.

Archiv jako komunita

Prezentace Reedovy pozůstalosti tak otevírá otázku, jak pracovat s archivy rockové kultury, která se stala plnohodnotným předmětem zkoumání kulturních dějin. Podobný přístup jako v případě reedovské výstavy zvolili kurátoři nedávno otevřeného muzea Bob Dylan Centre v oklahomské Tulse – soudě podle recenzí se i zde jedná o detailní ponor do života a díla „velkého umělce“. Ústřední postavou historického vyprávění se tak stává mimořádné individuum podobně jako v případě slavných spisovatelů, výtvarníků nebo skladatelů vážné hudby. Je pozoruhodné, že právě umělecká tvorba vzešlá z kritiky „vysoké“ kultury je představena v takto tradičním výkladovém rámci.

Jako příklad přístupu, který kromě individuál­ních tvůrčích výkonů zachycuje také společenský a kulturní kontext rockové kultury, se nabízejí archivní aktivity spojené s kalifornskou skupinou Grateful Dead, kolem níž se zformovala početná subkultura. Její součástí bylo až obsesivní dokumentování koncertů skupiny. Takzvaní tapers pořizovali z publika amatérské koncertní záznamy a současně se do oběhu dostávaly „soundboardy“, tedy nahrávky z mixážního pultu. Grateful Dead svá autorská práva nestřežili, naopak začali komunitu tapers podporovat. Po nástupu internetu vznikl fanoušky spravovaný archiv živých nahrávek, dnes volně dostupný na webech archive.org nebo relisten.net. Postupně se ustavila symbió­za mezi vydavatelskými aktivitami skupiny a rozšiřováním koncertního archivu „zdola“, třeba remixováním různých nahrávek téhož vystoupení do podoby ideálního „matrixu“.

Historie zmíněného koncertního archivu odkazuje k dnes znovuobjevované průkopnické roli Grateful Dead při vytváření DIY kultury, která je obvykle spojována až s nástupem punku ve druhé polovině sedmdesátých let. A podobně se to má s dokumentací, která je pod hlavičkou Grateful Dead Archive uložena v knihovně Kalifornské univerzity v Santa Cruz. Částečně digitalizovaná sbírka nezahrnuje pouze dokumenty a nahrávky mapující činnost skupiny, ale také fanziny a další artefakty vytvořené subkulturou takzvaných deadheads. Komunita fanoušků a obecně širší sociální a kulturní milieu jsou tak stejně důležité jako sami hudebníci. Spolupráce správců archivu a příznivců kapely vytváří neobyčejně bohaté zdroje pro poznání nejen tvorby skupiny, ale také dalších kulturních i politických fenoménů s kořeny v psychedelické kultuře šedesátých a sedmdesátých let.

Velcí tvůrci a lovci suvenýrů

Reedovská výstava ve veřejné paměťové instituci na jedné straně ukazuje, že s dokumentací dějin rockové kultury lze nakládat jako s historicky hodnotnou archivní sbírkou, na straně druhé je její slabinou místy až nekritická fixace na „velkého tvůrce“. Nicméně právě tradiční přístup ke správě Reedovy pozůstalosti umožnil uchovat jeho archiv mimo dosah lovců rocko­vých suvenýrů. Obchodování s materiální kulturou rockové éry se ostatně nevyhnulo ani Grateful Dead. Management spravující odkaz skupiny nedávno dal do aukce rozsáhlou sbírku hudebních nástrojů a dalšího koncertního vybavení – kytary, klávesy nebo zesilovače tak skončily v soukromých sbírkách movitých deadheads. Lze to brát i jako připomínku dlouhodobého propojení někdejší kalifornské kontrakultury se světem velkých peněz.

Jak newyorská výstava Reedovy pozůstalosti, tak komunitní péče o koncertní archiv Grateful Dead naopak ukazují, že s odkazem rockové kultury lze pracovat jako s kulturním dědictvím určeným široké veřejnosti. Současně tyto projekty naznačují možnosti dalšího promýšlení rockové hudby. Mytologizace charismatických outsiderů a kytarových hrdinů je nadále neudržitelná – artefakty vrcholného období rocku jsou také historickým materiálem, jehož kritická reflexe umožňuje zpochybnit tradované legendy a objevovat přehlížené souvislosti.

Autor je historik.