Kdo byl Kilgore Trout? Veškeré informace, které o tomto pozapomenutém autorovi sci-fi povídek a románů máme, pocházejí z knih Kurta Vonneguta. Jako spisovatel se nikdy neprosadil, jeho texty vycházely jen jako přílohy pornografických publikací. Přesto nám i dnes mají co říci.
Kilgore Trout se narodil roku 1907 – anebo možná o deset let později – na Bermudách do rodiny básnířky v domácnosti a ornitologa. Čerstvý mořský vzduch ani kulturní zázemí mu ale spokojený život nezajistily. Když mu bylo dvanáct, otec zavraždil jeho matku. Následující roky Trout namísto plnění školních povinností pomáhá otci s jeho prací v Královské ornitologické společnosti, konkrétně pak s ochranou hnízdiště vzácného orla bermudského. Malému Kilgorovi připadne funkce měřiče křídel mrtvých ptáků. Přes největší možnou péči se společnosti nedaří zabránit jejich vyhynutí.
Přehlídka rozcapených bobrů
Co víme o Troutově životě dál? Stěhuje se nejprve do Daytonu v Ohiu, kde dokončuje střední školu. V průběhu života se živí lecčím: je koordinátorem roznášky novin Ilium Gazette, montuje hliníkové okenní rámy pro společnost Okna do nepohody, vydává zboží v centru pro refundaci zákaznických kuponů, ale především se toulá. Všechna tři jeho manželství se zhroutí, Troutův pesimismus je pro dotyčné ženy neúnosný. Plod jednoho z nich, syn Leon, o kterém Trout později prohlásí, že je jedinou „živou, trojrozměrnou, dýchající postavou, kterou vytvořil svým famfulínem“, ho ve čtrnácti letech opouští se slovy: „Lituju tě, zahlodal ses do vlastní řitě a pošel.“ Trout nalézá útočiště a osobní východisko z děsivosti života v tvorbě vědecko-fantastické literatury. Nejsilnější pouto si tak vytváří k plodům vlastní fantazie a k papoušku Billovi, adresátovi neustálých záštiplných komentářů o možných scénářích blížícího se konce světa.
Stává se z něj myšlenkový i fyzický tulák na plný úvazek, s přibývajícím věkem ho stále méně zajímají lidské bytosti i literární střední proud. „Ti talentování nemrcouši, co píšou tak delikátně o jednom jediném životě, se můžou jít vycpat, vždyť opravdová témata, to jsou galaxie, eony a biliony dosud nenarozených duší,“ nechává se slyšet. Stvrzuje svou příslušnost ke sci-fi komunitě a v produkci povídek a románů je nesmírně aktivní. Hotová díla bez záložních kopií a zpáteční adresy posílá nakladatelstvím, o nichž se dovídá v čítárnách veřejných knihoven. Odezva je minimální, svéráznou formu spolupráce navazuje pouze s firmou Knihovna světové klasiky, která začne vydávat jeho prózy jako textovou vatu k pornografickým sešitům. Příběhy nesedí k obrázkům a Trout později distribuci svých děl shrne slovy, že „jakživ neviděl jedinou reklamní anonci nebo jedinou kritiku na svoji knihu, jakživ neviděl žádnou z nich prodávat“. Pátrá po svých knihách v pornografických odděleních obchodů sám a nalézá je pod kódovými názvy: z jeho Pangalaktického parťáka se tak například stává Orální fanynka a obálku jeho později nejrozšířenější knihy Mor na kolečkách zdobí olbřímí reklamní poutač s nápisem „Přehlídka rozcapených bobrů“.
Nedostatek odezvy Trouta od psaní neodrazuje: už v roce 1972 má na kontě sedmnáct románů a na dva tisíce povídek, tři roky nato pod vlivem smutku ze smrti syna Leona přestává své knihy nabízet nakladatelstvím, přesto až do své smrti v roce 2001 napíše podle některých padesát a podle jiných až sto devadesát dalších. Pro úzkou komunitu sci-fi čtenářů, kteří zabloudí do oddělení s pornem, zůstává klenotem, a přestože se dle slov jeho životopisce Kurta Vonneguta „nepovažoval za spisovatele, protože mu svět nikdy nedovolil, aby se za něco takového považoval“, na sklonku života střídá útulek pro lidi bez domova v bývalém Muzeu amerických indiánů s rezidenčním apartmá v Hemingwayově domě spisovatelů, kde následně také skoná. Ponechme nyní stranou, že podle jiných informací zemřel už o dvacet let dříve.
Mozek jako nádor
Formálně lze Troutovu tvorbu rozdělit na povídky a romány. V obojím se nejčastěji dotýká témat časových smyček a zvratů, meziplanetárních setkání, hlubokých nedorozumění v interakci tvorů a hmot všech podob nebo svobodné vůle a její (ne)existence. Příběhy často končí smrtí hlavních postav nebo celých společenství, případně i rozkladem prostor určených pro život čehokoli. Jak upozornil Vonnegut, ženské postavy v Troutových dílech vystupují velmi zřídka, vlastně pouze jednou. Jde o povídku Chytrý králíček. Králice z tohoto příběhu žije stejně jako jiní divocí králíci, odlišuje ji od nich pouze vysoce vyvinutý mozek. Nepovažuje to ale za výhru a domnívá se, že jde o jakýsi zhoubný nádor. Když se vydá do města nechat si ho odstranit, je chycena lovcem, který ji stáhne z kůže a vyvrhne, po konzultaci s manželkou se ale nakonec rozhodne ji nekonzumovat: i on považuje její nadstandardní mozek za zhoubný nádor. Tím příběh končí.
Ze stovek dalších povídek zmiňme aspoň pár. Například v úplně první povídce, kterou Trout napsal, se ocitáme na dvoře krále Artuše, kde kouzelník Merlin umožní rytířům kulatého stolu vyzbrojit se kulometem Thompson 1928 a ručními bambitkami, načež nadšený, ale nepoučený sir Galahad omylem prostřelí Svatý grál a tělo královny Guevenery. V povídce Bingo v bunkru sedíme zase v podzemí s Adolfem Hitlerem, rodinou Goebbelsových a další nacistickou smetánkou a přihlížíme jejich snaze kreativně strávit společný čas těsně předtím, než si Hitler ustřelí hlavu. Bingo.
V povídce Roztančený blázen pak sledujeme přílet tvora jménem Zog na planetu Zemi. Zog komunikuje prostřednictvím pšoukání a stepování. Má pozemšťanům sdělit informaci, jak zabránit rakovinám a válkám. Krátce po příletu uvidí hořet dům, svými komunikačními prostředky tedy varuje lidské bytosti před hrozící pohromou. Přichází lidská bytost a pšoukajícímu a stepujícímu Zogovi urazí hlavu golfovou holí. Konec. A tak dále.
Experiment stvořitele vesmíru
Z desítek románů si zaslouží zmínku důležité dílo Bojácný fenomén. Vypráví o robotovi, který žije na planetě Zemi a chová se i vypadá jako normální člověk. Mluví, tančí, flirtuje s děvčaty, jediné absentující obvody jsou ty spojené se svědomím a představivostí. Jeho prací je svrhávání rosolovitého hořícího benzinu na lidská území. Tomuto robotovi velmi smrdí z úst, a tak je společností přijímán se značnými rozpaky. Po nějaké době svůj problém s ústním zápachem vyřeší a společnost jej od té doby přijímá a respektuje.
Asi nejzásadnější knihou pak zůstává román Teď už to lze říci. Kniha je dopisem stvořitele vesmíru čtenáři, jenž je jedinou bytostí se svobodnou vůlí na planetě. Čtenář má stvořiteli odpustit, že se stal objektem experimentu, ve kterém jsou všechny bytosti kolem něho naprogramovány k tomu, aby ho stimulovaly. Stvořitel se omlouvá i za stále špinavější planetu a život jako takový, který je v zásadě beze smyslu. Právě tato kniha bezprostředně ovlivnila osudy nejednoho čtenáře. Tím se také dostáváme k jednomu z vrcholů Troutova jinak celkem upachtěného života: jeho literární výzkum svobodné vůle je v roce 1979 oceněn Nobelovou cenou za lékařství. Trout je tak patrně jediným člověkem v historii, který dostal Nobelovu cenu během pobytu ve stacionáři pro lidi bez domova.
Život je hořký
Dílo Kilgora Trouta patří i přes své vzestupy a chvíle slávy v rámci podzemní literární scény k „pod-undergroundu“. Jeho povídky a romány nefigurují v seznamech maturitní četby, nejsou součástí literárního kánonu ani katalogů městských knihoven. Nenajdeme je ani na pultech větších či menších knihkupectví, v knižních e-shopech, v antikvariátech. Sám Trout si v některých fázích svého života nebyl existencí sebe sama jako literárního tvůrce ani jako člověka jist, případně obě identity rád skrýval, popíral či proklínal. „Trout se považoval nejen za neškodného, ale taky za neviditelného,“ napsal Kurt Vonnegut. „Svět mu věnoval tak málo pozornosti, že si připadal jako mrtvý.“ Z tohoto pocitu jej naštěstí několikrát vyvedl kontakt s vlastními díly a v jednom případě i dopis od fanouška, shodou okolností jednoho z nejbohatších lidí na zemi. „Celá ta léta,“ prohlásil jednou sám Trout, „jsem otevíral okna dokořán a ucházel se o lásku světa.“
Láska světa ovšem přicházela zřídka a okno povětšinou zavíral průvan. Jak v životě, tak v tvorbě stál Trout zpravidla na okraji a v rozích. A třebaže si svého života kdovíjak necenil („být naživu stojí za hovno“), buďme za něj, za jeho meziplanetární poselství a za sdílenou zkušenost hořkosti vděčni a naslouchejme jí. Od pesimismu totiž často vede cesta k poznání a stezky hořkosti mohou být posety plody s příchutí pravého stavu věcí.
Autor je umělec.