Snímek švédského režiséra Rubena Östlunda, který získal letos Zlatou palmu na festivalu v Cannes, se tváří jako sžíravá satira na společenské poměry. Jejich ztvárnění v mikrosvětě milionářů a posádky výletní superjachty je ale v mnohém předvídatelné.
Nejnovější počin švédského auteura Rubena Östlunda Trojúhelník smutku se od květnového triumfu na filmovém festivalu v Cannes vezl na vlně superlativů. Byl označován za nejzábavnější film roku, stvrzující režisérovu pověst pichlavého satirika, který ukazuje pokrytectví společenských poměrů. Pikantnost mediální pohádce o bezskrupulózní provokaci dodával paradox, že návštěvníci opulentního filmového svátku se nevědomky smáli scénám utahujícím si z nich samotných. Při sledování stěžejní scény plné výměšků ze všech možných otvorů se lze sice těžko ubránit pošklebkům nad zaslouženým neštěstím boháčů, nabízí ale snímek něco víc než jen škodolibé potěšení pro publikum, jež se považuje za morálně čistší? A smějeme se spíš gejzíru fekálií, nebo tomu, na koho dopadají?
Dvorní malíř vyšších vrstev
Trojúhelník smutku jako by završoval režisérovu pomyslnou trilogii o movitých běloších, jejichž hodnoty – zformované v bezstarostném vakuu – narážejí na tvrdou realitu …
