Mění se zase čas a přijde období, z něhož třeští hlava a srdce usedá, ale duše se někdy raduje. Dlouhá, nekonečná odluka od jara a léta, trajektorie neúprosně směřující do zimy. Kdyby měl podzim letošní ražení, dalo by se to snadno snést. Barvy rozprostřené a rozlité do krajiny, barvy teplé a sladce pokojné, do kterých jen zvolna dýchá přicházející mlha – to je bezmála sváteční idylka. Podzim milý a útulný, vstřícný a přátelský, přístav a domov nostalgiků.
Už jsem tady jednou podzimu téměř klnul a mnohé vyčítal, ale to byl jen výron sebestředné bezmoci a sebeobrany, kdy jsem v sobě hloubil zákop, hledal pevný bod a spolehlivý úkryt. Protože přes všechen nepředpokládaný dar dušičkového sluníčka se to jednoho dne ostře zlomí, budou praskat střepy vody a všechno zaplaví uplakaný a zachmuřený nečas, světla povážlivě ubude, tma bude svírat z obou stran dne, noc napne struny duše a otevře ji větru jeseně.
Básníkům podzim otevírá dobrodružství zvířeného i usebraného slova. Podzim je přitahuje jako magnet, a proto se jich v něm schází mnoho. Jedna z nejkrásnějších básní o podzimu přináší krásu až zdrcující: „Ó podzime,/ tak dlouze tvé/ housle lkají,/ mou duši tou hrou unylou/ utýrají.“ Verlainova Podzimní píseň, jedna z věčných překladatelských výzev (podobně jako třeba Goethova drobnost Über allen Gipfeln či naopak rozsáhlý Havran Edgara Allana Poea), má v češtině už skoro čtyři desítky převodů a interpretací svých tlumočníků, ale z paměti jako první vytane úžasný pokus Hrubínův. Je to báseň, z níž všechno zní bolestně a drásavě, ale přesto její melodie a patos překonávají stíny a kladou před zkoušeného ducha most či provazový žebřík vedoucí vzhůru. Podzim zvedne mokrý list a zase ho položí, pak jej opět uchopí a zběsile vláčí šerem a odnáší ho do nedohledna. Není úniku, musím se poddat a sledovat ho v mlze a krápajícím dešti.
Vedle Verlaina stojí Bohuslav Reynek: „Podzimní motýli,/ ještě mi vzlétněte,/ zasviťte na chvíli/ touze v tmu zakleté…“ Alespoň na moment ještě prodlévat na té hranici třpytu léta, jež nadlouho odumře či se ukryje, nenechá se přivábit, a poslední vzpomínky padají už do zkřehlých prstů… Reynek miloval jemnost, vytříbenost a dokonalou vykrouženost čínské poezie. Jeden z jejích mistrů praví: „Podzimní větve vítr kloní./ Dopil jsem džbán, je prázdný a zvoní.“ Nad verši se chvějí vrcholky hor v modrém oparu a nic nenaruší klid osamělého poustevníka. Podzim semkl ústa a do řeči nikomu není.
Je mnoho básníků podzimu, kteří dovedli zaznamenat jeho povzdechy, úpění, sténání i lkavá vábení – Halas a Skácel, Jesenin a Trakl. Ale snad nikdo se nevyrovná Julesu Laforgueovi, jednomu z velkých francouzských prokletců: „Tak už si nesedneme, lavičky jsou zledovělé, na rok odzvoněno je těm dnům…“ Jeho říjnové bědy zachycují zkrušující odcházení z mnohoslibného léta do času odtržení a churavosti, v němž básník bloudí parky a horečně pobíhá po nábřežích, kde se nakonec vždy vyhne „nalodění do velmi pohnutých historií“ života plného vnějších dějů i života měšťáckého, zůstává tu s podzimem na krku a odevšad to voní „zimavě a choře“. Laforgue, podobně jako tolik jiných běženců poezie, odešel příliš mlád, v sedmadvaceti – a zanechal dílo až bláznivě krásné, palčivě planoucí ve svitu milované luny. Tak jako poslední dvouverší jeho největší nezapomenutelné básně: „Já bych byl vzorem manželů/ jak ševel sukně tvé je vzorem ševelů.“
Aťsi nás podzim rve na kusy, přesto je krásný. Nemá smysl před ním prchat do teplejších krajů, jen se mu otevřít, ať to stojí, co to stojí. Nahořklá chuť podzimního dřeva a listí patří k našemu životu a postupně do nás vrůstá stále pevněji – jak dlouhé milostné objetí.
Autor je literární historik a kritik.