minirecenze

Fantasmagoriana

Přeložily Lucy Topoľská a Ingeborg Fialová­-Fürstová

Protimluv 2021, 246 s.

Po nesourodé a kvalitativně nevyvážené antologii ostravských krváků Fialoví ďábli se hororový fanoušek Martin Jiroušek vydal do dob, kdy se rodil žánr. S podtitulem „Kniha, která zrodila Frankensteina“ vychází první český překlad souboru kratších textů, původně vydaného na počátku 19. století. Odkaz na Frankensteina se vztahuje k legendárnímu setkání ve vile Diodati, kde se Mary Shelleyová, Percy Bysshe Shelley, lord Byron a doktor Polidori roku 1816 seznámili se souborem lidového čtení Fantasmagoriana. Ten je prý následně podnítil k tvorbě zakladatelských hororových příběhů, jakými jsou Shelleyové Frankenstein (1818) nebo Polidoriho Upír (1819). Ačkoliv Jiroušek jakožto mistr přebujelé interpretace v předmluvě slibuje odhalení klíčového zdroje evropského hororu a na obálce čteme o „nestárnoucí svěžesti“ a „jedinečném významu“ textů, za pozornost stojí asi jen úvodní Čarostřelec, což je klasický příběh o lásce, kvůli níž hrdinové překračují zákazy a propadají peklu. Kromě zápletky, kterou známe ze stejnojmenné romantické opery, se však současný čtenář musí prokousávat dvěma těžko čitelnými manýristickými pohádkami (Ideál a Král páv) a několika tuctovými duchařinami, které se po přečtení vypaří z paměti stejně rychle jako noční můra po probuzení do nového dne. Pokud máte touhu bát se u něčeho starého, trochu bizarního a hodně zamotaného, sáhněte raději po Otrantském zámku Horace Walpola, Sicilském románu Ann Radclifové, Mnichovi Matthewa Gregoryho Lewise nebo po Rukopisu nalezeném v Zaragoze od hraběte Potockého.

Karel Kouba

Josef Kučera

Hranostaj snídá dívku

Host 2022, 68 s.

Doprovodné texty – motta, věnování, citáty, dobrozdání – obvykle čtenáře blíž k básním nepřivedou. Zmatou je a vyvolají očekávání, jež básně ve stínu vypůjčených slov velikánů nenaplní. Je to protivná macha, přizdobit si knížku průpovědí klasika, nadepsat ji heslem. Josef Kučera svoji třetí básnickou sbírku uvedl povědomým imperativem „jen očima vidoucího/ vidět již viděné“. A co si předsevzal, nakonec splnil, pokud tenhle velkorysý předpoklad vztáhneme na revokaci minulých okamžiků. Oči jsou tu stejně důležité jako prostředkování slovy. Naopak citáty z Nietzscheho nebo Heideggera akorát překážejí. Autor zdůrazňuje prostor mezi textem a skutečností, jehož svébytnost poznal každý, kdo se pokusil vyjádřit obsahy mysli rozkročené mezi představivostí a přibližností. V tomhle meziprostoru Kučera prodlévá, tady jej svádí „nekonečný příslib řádků“, které nebyly napsány. Je pro něj snazší psát o tom, co se slovy dělá, by udělal nebo udělá, než slovy něco opravdu udělat. Většinou buď píše o tom, jak bude psát, nebo vzpomíná na to, jak se co stalo. Zdržuje se ve slovech jako v předsíni skutečnosti, kam se pomalu chystá, nebo se slovy dobírá toho, co bylo, co se ztrácí a proměňuje v blednoucích vzpomínkách. V prvním, projekčním způsobu psaní nemá dostatek důvěry ve slova, která něco znamenají. Ve způsobu druhém, retrospektivním, jej dohání lítost nad obrazy někdejších událostí. Zvláštní rezervovanost vůči přítomnosti u básníka, který se pro nejeden neotřelý obraz inspiroval „tam venku“, před jazykem. Klasický případ, kdy radost z vyjadřování nakonec nepřehluší melancholickou tíseň nad plynoucím časem.

Martin Lukáš

Luís Fróis

Evropané & Japonci

Stručné pojednání o protikladech a rozdílech

Přeložili Vlasta Dufková a Karel Staněk

Triáda 2022, 152 s.

V 16. století měly portugalské misie čilé kontakty v Japonsku. Do země mířila řada jezuitů a Luís Fróis chtěl svou knihou z roku 1585 zmírnit kulturní šok, k čemuž využil metodu opozic. Teprve roku 1955 spisek znovu objevil jezuita Josef Franz Schütte a postaral se o jeho vydání. Autor své pojednání rozdělil do čtrnácti kapitol – například o mužích, ženách, náboženství, stravování nebo zbroji. Na popis zevnějšku dbal i proto, že jezuita, pokud chtěl v Japonsku uspět, musel v odívání přistoupit na tamní módu. U japonských mužů si Fróis hodně všímá pojetí cti i toho, jak zacházejí se zbraněmi. Ženský svět prozkoumal jen povrchně, zarážela ho ale emancipovanost Japonek, která dle něj přechází až k jisté prostopášnosti. Je zřejmé, že často nestaví Japonce do opozice k evropské realitě, ale k evropskému ideálu – třeba když tvrdí, že Evropané v boji nejsou schopni zrady, kdežto Japonci se jí dopouštějí bez výčitek svědomí. Japonský mnich se zase prý jen opíjí a hromadí majetek. Celkově je ale z řádek cítit, že autor má k Japonsku respekt – přece jen se setkává s vyspělou, sebevědomou kulturou. Řadu fenoménů Fróis bohužel nemá potřebu vyjasnit. Třeba to, že si muž­-aristokrat nechává narůst neprakticky dlouhé nehty, uvádí jen jako podivnost; šlechtic ale tímto gestem dává najevo, že nemusí fyzicky pracovat. Právě v absenci vysvětlení vidím určitý nedostatek Fróisova spisu, který naštěstí tu a tam napravil Karel Staněk ve skvělém doslovu. Knize by nicméně prospěl i dovětek erudovaného japanologa.

Petr Šmíd

Karolína Zoe Meixnerová

Průvodce literární hysterií 19. století

CooBoo 2022, 184 s.

Karolína Zoe Meixnerová alias @cojezoe_, která se ve své instagramové a tiktokové tvorbě zabývá životními osudy českých spisovatelů a spisovatelek 19. století, počátkem letošního školního roku vydala plody svého snažení knižně. Celkový důvtip knihy o devíti kapitolách předznamenává obálka, na níž má Božena Němcová přimalovaný knírek s bradkou a Jan Neruda tykadla. Autorka, vloni nominovaná na Křišťálovou lupu v kategorii One (wo)man show, v rozhovorech často tvrdí, že popularizuje českou literaturu. Při čtení její knihy se ale jako příhodnější jeví formulace, že českou literaturu „debilizuje“. Z čítankových klasiků dělá různě vyšinuté blbečky nebo hromádky neštěstí, zpravidla sužované neopětovanou či „zakázanou“ láskou. O jejich literární tvorbu přitom vůbec nejde, důležitější je, kdo, kde a s kým. V unylých, stylisticky rozkolísaných výkladech, v nichž autorka neúspěšně lavíruje mezi rádoby seriózním a rádoby neformálním jazykem, aranžuje své hrdiny a jejich okolí do úmorně se opakujících vztahových šablon kýčovitého melodramatu. O Nerudových rodičích se například dočítáme: „Oba bezdětní vdovci hledali svou poslední šanci na rodinné štěstí (…) Není divu, že byl malý Honzík vymodlené miminko, na které padla veškerá pozornost.“ Publikace je údajně určena především středoškolákům. Že by v ní nalezli zdroj relevantních informací o české literatuře, je zhruba stejně myslitelné, jako že by tiktokové video Richarda Krajča prdícího do hrnce šlo využít při hudební výchově.

Martin Šplíchal

Pekelná díra

(Ostatnia wieczerza)

Režie Bartosz M. Kowalski, Polsko 2022, 88 min.

Premiéra v ČR 26. 10. 2022 (Netflix)

Režisér Bartosz M. Kowalski debutoval v roce 2016 snímkem Dětské hřiště, bezútěšným procedurálním dramatem o šikaně. Od roku 2020 ale natáčí horory pro Netflix. Zatím vytvořil dvoudílný projekt Dnes v noci v lese nikdo nespí, v němž přesadil do Polska žánr gore filmů o zdegenerovaných lesních rodinkách s vražednými choutkami. Oba díly jsou spíš strhující než skutečně dobré. Pohánějí je vtipně přestřelené detaily, svižné tempo a ostré žánrové řezy, díky nimž můžeme snadněji přehlédnout, že příliš nedrží pohromadě. Kowalského novinka Pekelná díra rozhodně není o nic sofistikovanější. Na rozdíl od předchozích filmů se v ní ale režisér nesnažil představit příliš mnoho motivů a žánrových poloh, ale naopak na jednoduché zápletce o policistovi, který přišel do mužského kláštera vyšetřovat případ záhadných zmizení žen z okolních vesnic, vystavěl delirickou brakovou přehlídku extrémních výjevů. Snímek plný stupňujícího se hnusu, špíny, temnoty a démonických zjevení je zároveň možné chápat jako jízlivý obraz katolické církve, která je zde zobrazena jako prohnilá, vražedná a apokalyptická – to všechno v nejdoslovnějším představitelném smyslu. Kowalski šel přímo proti trendům současného sociologického „elevated“ hororu a natočil přímočarou, ale vůbec ne hloupou variaci na evropské klášterní horory ze sedmdesátých let. A přitom se nebál dovést všechna žánrová klišé až na radostně odpudivou hranu.

Antonín Tesař

Tvary, barvy, pohodlí

Nábytek Jitona

Wortnerův dům, Alšova jihočeská galerie, České Budějovice, 17. 6. 2022 – 1. 1. 2023

Vnímání nábytkářské produkce socialistického Československa se během posledních desetiletí zásadně proměnilo. Z dříve opovrhované veteše se stává cenný artikl a souběžně s tím se této části dějin tuzemského užitého designu také častěji věnují výstavy. Aktuálně kurátor Ladislav Zikmund­-Lender v českobudějovickém Wortnerově domě představuje produkci „nábytkového impéria“ Jitona z let 1959 až 1989. V mnoha domácnostech jsou některé z exponátů prezentovaných na výstavě Tvary, barvy, pohodlí dosud běžně používány nebo si návštěvník vybaví, kde se s nimi setkal, a tak expozice snadno vyvolá osobní vzpomínky – u mě třeba na výhodný nákup křesla ze soupravy U­-300 (jak se později ukázalo, plného molů) nebo na pohodlná, propadlá křesla před televizí v babiččině obýváku. Přesto se výstava neutápí v nostalgii a ukazuje Jitonu především jako úspěšný podnik s kvalitními designéry. Kromě známějších modelů jsou zde k vidění i zcela unikátní, extravagantní kusy, například černá křesla s působivými koženými prvky z vládní vily v Sezimově Ústí a z interiéru dnes již zbořeného hotelu Praha. Část expozice umožňuje nahlédnout do procesu vzniku nových prototypů, z nichž vynikají zejména futuristické návrhy sedacích souprav z konce osmdesátých let. Kromě nefungujících videoprojekcí lze výstavě vytknout jediné, a to absenci křesla určeného návštěvníkům k posezení, aby mohl každý na vlastní kůži posoudit, nakolik dobře odváděl svou práci podnik, který své výrobky exportoval i do nábytkářské velmoci Švédska.

Jan Sůsa

Jan Mocek

Krajina s bažantem, zajícem a srnkou

Divadlo Alfred ve dvoře, premiéra 28. 11. 2022

Živé obrazy doplněné hudební složkou provázely evropský romantismus i naši národně obrozeneckou lepší společnost. Pro dnešní dobu tento formát oprášil v Alfredu ve dvoře režisér Jan Mocek. Rozpohybovaný výjev Krajina s bažantem, zajícem a srnkou je v přehlcené současnosti především extrémním fyzickým zážitkem. Píseň Matouše Hekely, jejíž text o vztahu člověka a přírody je jediným slovním doprovodem představení, nemůžu už týden dostat z hlavy, stejně jako malbu Alberta Bierstadta z druhé poloviny 19. století reprodukovanou včetně soustředných prasklin barvy na plátně, protože času na to si obraz důkladně prohlédnout dostalo publikum vrchovatě. Ale nevadí mi to. A nezúčastněné přenášení kamenů zleva doprava a zprava doleva jako metafora našeho slavného „boje“ s klimatickou změnou? Celý kus je vlastně učebnicovou ilustrací fetišizace přírody a naší apatie ve vztahu k ní, naší neschopnosti přistoupit k činu. Teď už jde stejně tak maximálně zabořit hlavu do kamení, chvíli pozorovat, jak se jezero napouští z kohoutku kanystru, jak ohýnek z pevného podpalovače osvětluje tváře a jak umělé trávy za polystyrenovým kamenem vypadají v dýmu mlhostroje skoro jako opravdové. „Miluji společnost tak moc, že ji musím nechat za sebou.“ Říká kdo? Příroda? Když se – zpomalení tempem představení – ocitneme na ulici, za mnou se tváří v tvář každodennosti velkoměstské katastrofy ozve: „Mám pocit, že nemá smysl ani hýbat nohama.“ Přesto se ale všichni po chvíli rozběhneme za svými každodenními úkoly.

Martin Zajíček

The Vampires of Dartmoore

Dracula’s Music Cabinet

LP, Finders Keepers Records 2022

„Sranda musí bejt, i kdyby na chleba nebylo,“ běží mi hlavou známé pořekadlo, když poslouchám desku Dracula’s Music Cabinet. Originální varianta této legrace, LP vydané na značce Metronome v roce 1969, se prodává průměrně za dvě stě eur. Reedice z roku 2009 a letošní reedice reedice přispěly k tomu, že je dnes dílo německých skladatelů Heriberta Thuseka a Horsta Ackermanna výrazně přístupnější. Kolekce melodií k fiktivním filmům – s názvy jako Crime and Horror, Eine Handvoll Nitro, Dr. Caligaris Grüselkabinett nebo Mord im Ohio Express – překypuje popkulturními odkazy a současné posluchače ponouká k recepci s mnohaúrovňovým nadhledem. Otázka je, jestli label Finders Keepers, specializující se na vydávání zapomenutých nahrávek, podněcuje, nebo naopak tlumí sběratelské vášně. Nejspíš obojí zároveň: u dogmatických sběratelů mohou reedice ještě zesílit touhu vlastnit původní nosiče; mnozí milovníci a milovnice hudebních obskurit zase ocení nejen levnější a dostupnější produkty, ale i to, že si díky Finders Keepers mohou nahrávky poslechnout online. Mně samotnému je tato vydavatelská strategie sympatická – honba za sběratelskými raritami je finančně i časově náročná, a proto si radši počkám. Tak jako homosexuální vampýr při pronásledování ústředního hrdiny Polańského komedie Ples upírů (1967), jíž se Vampires of Dartmoore nepochybně inspirovali: když prchající Alfred vběhl na ochoz atria, upír se zastavil a setrval na místě, dokud mu protagonista neustále otáčející hlavu dozadu nepřiběhl po ochozu přímo pod čelist.

Jan Klamm