„Krvavé písmo je asi dva centimetry vysoké a jeho zdobné okraje hrají tmavými a světlými odstíny modré, zatímco rudé a růžové tečky vrhají černé odlesky.“ To není výjev z viktoriánské detektivky, ale dojem, který si australský novinář Paul McGeough odnesl z prohlížení řádků napsaných krví Saddáma Husajna.
Irácký diktátor se roku 1997 rozhodl oslavit své šedesáté narozeniny vskutku strašidelným způsobem. „Můj život byl plný nebezpečí, v nichž bych měl ztratit spoustu krve,“ vysvětloval později, proč během dvou let podstupoval na elitní bagdádské klinice Ibn Sina pravidelné odběry, při kterých mu zdravotní sestra postupně odčerpala kolem pětadvaceti litrů tělní tekutiny. „Ale protože jsem ve skutečnosti krvácel jen málo, na výraz vděčnosti jsem požádal, aby mou krví byla zapsána slova Boží.“
K projektu byl přizván Husajnův dvorní kaligraf, který inkoustem vyrobeným ze směsi tyranovy krve a dalších chemických přísad sepsal šest tisíc veršů Koránu. Západní hematologové kroutili nad takovým kouskem hlavou a pochybovali o jeho pravosti, neboť celková krevní ztráta potřebná k zaznamenání více než tří set tisíc slov by musela způsobit dárci anémii. Jenže skutečné otazníky měly teprve přijít.
Husajn nechal šest set pět stránek Koránu, pro nějž se vžil přívlastek „Krvavý“, uložit do mešity zvané Matka všech bitev. Ta se mimochodem vyznačuje svéráznou architekturou, neboť vznikla na paměť první války v Zálivu a její věže připomínají balistické rakety Scud. Když později autokratický režim padl a Iráčané se začali zbavovat stop Saddámovy hrůzovlády, před posvátným textem vyvedeným diktátorovou krví se musel zápal ikonoklastů zastavit. Přestože podle některých učenců je to, co podnikl Husajn, rouháním, ještě větším rouháním by bylo svatou knihu zničit. Podle posledních zpráv je proto krvavý rukopis uložen na tajném místě v trezoru, k jehož otevření je třeba tří klíčů, jež vlastní tři iráčtí veřejní činitelé.
Je to příběh jak z nějakého orientálního hororu, jen se zápletkou obrácenou naruby. Husajn nestraší z říše mrtvých proto, že by chodil sát krev živých, ale protože krev naopak obětoval. Svou megalomanii přetavil do formy, která jej bude chránit spolehlivěji než nejdokonalejší trezor světa, i kdyby od něj měli klíče americký prezident, generální tajemník OSN a Elon Musk.
Ale dost nekromancie. Jen pár let před započetím diktátorské transfuze vydal švédský tvůrce Max Andersson jedno z nejtemnějších a ve své době také nejinspirativnějších děl evropského nezávislého komiksu: Pixy. (Díky jasnozřivému působení nakladatelství Mot je dobře známo i u nás.) V příběhu z roku 1992, jehož titulním hrdinou je potracený plod, našli čtenáři dystopický obraz světa, navíc nebývale prorocký, uvážíme-li, že Andersson knihu vytvořil ještě před masovým rozšířením internetu a moderních technologií. V motivu obleků pro bezpečný sex lze s trochou představivosti vidět metaforu budoucího kybersexu a ve velkochovech na peníze jakousi archaickou podobu těžby kryptoměn. Skutečně mrazivá je však autorova vize časové banky, ve které si lidé nechávají za úplatu odsávat z žil vlastní čas.
Nikdo soudný dnes už nepochybuje o tom, jakým problémem je časová chudoba. Kdyby Arbes psal Moderní upíry (1882) v současnosti, nevěnoval by je lichvářům, ale mobilním aplikacím. Zatímco se prodíráme davem smartphonových zombies, naše mysl je rozleptávána vysoce návykovými technologiemi, které nás zaplavují nekonečným streamem požadavků a mažou hranice mezi sférou práce a odpočinku. „Čas číst mají jenom vězni,“ shrnul to v eseji Časové války předčasně zesnulý britský levicový filosof Mark Fisher. „Takže pokud se chcete věnovat dvacetiletému výzkumnému projektu, musíte někoho zabít.“
Ján Markoš, slovenský šachový velmistr a učitel kritického myšlení, zmiňuje v knize Síla rozumu v bláznivé době (2019, česky 2022) výzkum společnosti Asurion, podle které průměrný Američan kontroluje svůj mobil každých dvanáct minut. A teenageři skoro dvakrát častěji. Profesor Adam Alter z Newyorské univerzity zase zjistil, že bezmála polovina jeho studentů by raději přišla ke zlomenině než o chytrý telefon.
Možná jsme opravdu účastníky zrodu nového globálního vědomí. Jeho předpokladem je propojení mentálních, tělesných a technických forem a destrukce jejich obnošených podob. Vybavuje se mi Cronenbergův film Videodrome (1983): Max Renn vytahuje z břicha pistoli, která mu během halucinací vyvolaných sledováním návykového videoobsahu vrostla do útrob, a se slovy „Ať žije nové tělo“ si vystřeluje mozek z hlavy.
Autor je šéfredaktor nakladatelství Paseka.