Boží ruka rozdává podněty

Boží ruku otevírá dlouhý panoramatický zá­­běr, který prolétne i kolem italských břehů, kde se každoročně rekreuje nejeden turista. Plachtění helikoptéry připomene typické pohlednicové momentky – to ale snímek Paola Sorrentina nikterak nedevalvuje. Režisér totiž záblesk idyly uplatňuje nebanálně a v souladu s tím, co divákům připravil v dalších dvou hodinách filmové stopáže. Zatímco fotografie z letovisek staví na nehybné dokonalosti a vyretušování čehokoli bezprizorního, místy nostalgická a idylizující Boží ruka od první chvíle těká a hledí, co by šlo ještě spatřit za dalším rohem. Velmi případně tak uvádí příběh o dospívajícím mladíkovi, jenž v osmdesátých letech zažívá neapolskou horečku spojenou s místním angažmá Diega Maradony a vyrovnává se s milostnými vzplanutími či rodinnými peripetiemi.

Vnímavost dospívání

Sorrentinovi se podařilo zavedené prvky a pocitové vzruchy spojené se zápletkou coming of age prezentovat názorným, vzácně věrohodným způsobem. O lecčems vypovídá už samotná těkavost, která podporuje mnohost tvůrčích voleb. Tím kromě jiného myslím, že záběry na sebe hladce navazují, nikoli však mechanicky, naopak, hravě pracují s hledáním možných kompozic a dalších úhlů pohledu, jimiž lze dění zprostředkovat. Podobně mladý protagonista Boží ruky nehledí na svět očima cynického a odevzdaného rutinéra, ale zvídavě pátrá po dalších možnostech, jež život nabízí. Všední i ojedinělé události sleduje bez kulturně podmíněných „dospělých“ soudů o patřičnosti či nepatřičnosti toho či onoho. Osvěžující závan bezelstnosti ovšem mizí, když na hrdinu dopadají špatné zprávy. Bolest ná­­hle zužuje vnímavost i rejstřík výrazových prostředků. Snímek naznačuje, že v těchto momentech se vedle fáze lidského zrání vynořuje riziko životního trucování, tunelového pohledu na svět a zvolna rostoucí rezig­nace. Také ale dává naději, že nejde o nic nevyhnutelného a že zvídavost nemusí být zcela zadušena.

Při sledování Boží ruky na sebe každý mimoděk prozradí, kolik zvídavosti mu ještě zbývá. A nejde pouze o hodnotové posouzení různých výjevů. Sorrentino opakovaně inscenuje dění tak, že si lze všímat několika aspektů – postav, jejich myšlení a interakcí – současně. Každý divák k něčemu inklinuje, a tudíž si nakonec velmi pravděpodobně jeden prvek vybere a věnuje mu zvýšenou pozornost. Film je výrazný právě tím, že tu rozhazovačně a tu skoupě poskytuje podněty rozličným typům vnímatelů. Koho zajímá neapolský „zlatý chlapec“, dostane vcelku souvislý a vzrušující maradonovský příběh. Název filmu současně otevírá prostor pro letmo nahozené politizující interpretace. A stranou nezůstávají ani estétské a vyloženě motivační citáty, přítomné v různých okamžicích protagonistova zrání. Naproti tomu – a teď hovořím za vlastní inklinaci – provokuje, že dospívající hrdina se sluchátky na krku očividně žije hudbou, aniž bychom zavadili o jeho playlist. Zrovna tato zvídavost byla neukojena.

Zralý film o mládí

Nejeden recenzent by si mohl v tomto bodě sáhnout do svědomí a připustit své sklony k menšímu či většímu vnucování určitých inklinací a interpretačních postojů – což pochopitelně platí i pro tento text. U zvídavě orientovaných filmů o životním zrání si lze tuto obvyklou slepou skvrnu uvědomit. Ostatně, kdo má nadání a zápal pro analytickou práci a důkladný rozbor filmů, patrně si bude chtít udržet onu juvenilní zvídavost a vnímavost, jíž se vyznačuje právě Sorrentinův dospívající neapolský hrdina.

Přes všechny interpretační výzvy se přitom jedná o celkem prostý příběh jedné italské rodiny. Způsob, jímž nám Sorrentino přibližuje mladickou těkavost protagonisty a jeho spění k mentální plnoletosti, připomíná pozvolný, precizně odměřený proces. Přesto si troufám tvrdit, že klíčové zrání – coming of age v uměleckém významu toho slova – proběhlo především u režiséra. Sorrentino patří ke jménům­-značkám, jež se neslušelo v intelektuálních kruzích a mezi filmovými nadšenci opomíjet ani před více než deseti lety, tedy v době, kdy mu ještě nebylo čtyřicet. Záhy slavný a festivalovými kruhy chráněný tvůrce se prosadil filmy, které často stavěly do popředí starší muže i autorské ozvěny filmových ikon minulos­­­ti (Fellini) v současném kontextu – a byly tím zatížené. Osobněji laděnou a uvolněnou Boží rukou se Sorrentino skutečně přiblížil jejímu protagonistovi: zažil příchod věku a bylo inspirativní a radostné tento proces pozorovat.

Autor je filmový kritik.