Obrazy sídliště nacházíme nejen v české, ale také ve francouzské próze posledních desetiletí. Někdy toto téma souvisí se zachycením městské každodennosti, jindy s vizemi apokalyptické či vykořeněné krajiny, případně s problematikou postkolonialismu. Sídlištní narativy přitom můžeme číst i jako dobové sociologické sondy.
Bylo by s podivem, kdyby se výstavba sídlištních celků a jejich zásadní vliv na strukturu, velikost i charakter měst nepromítly také do podoby filmových, literárních nebo výtvarných děl. Moderní, svou dimenzí nepřehlédnutelné čtvrti se pro miliony lidí staly prostorem žité každodennosti a symbolem domova; pro řadu dalších naopak představují místa odcizení, vykořeněnosti a sociální anonymity. Podobně jako se tyto protichůdné náhledy střetávají ve společenském vnímání sídlišť, také jejich literární reflexe zachycuje široké spektrum postojů k panelové zástavbě. Jak se ukáže na vzorku soudobých českých, ale také francouzských románů, novel a povídek, jedná se o poměrně rozsáhlé a pestré téma.
I když se u nás stalo zvykem klást rovnítko mezi paneláky a postkomunistickou Evropu, v poválečné éře se masové prefabrikované výstavbě dařilo i v mnoha západních zemích, mimo jiné ve Francii. Podobný prstenec sídlišť, jaký lemuje Prahu, Brno nebo Ostravu, se rozprostírá okolo většiny francouzských měst – a největší z nich samozřejmě obepíná Paříž. Na rozdíl od českého prostředí, kde se pro bloky panelových domů ustálil jednotný pojem sídliště, francouzština obdobná místa označuje stylisticky rozmanitěji: „grand ensemble“, „cité“ nebo „cité HLM“ (zkratka odkazuje na regulovanou cenu bydlení pro sociálně znevýhodněné), případně jen „banlieue“ (předměstí). Dodejme, že panelová výstavba ve Francii měla svá specifika – Francouzi namnoze volili monumentálnější a členitější proporce (pozoruhodné je například brutalistní pařížské sídliště Italie 13, obývané asijskou minoritou).
Reprezentace socialismu
Česká „sídlištní“ literatura se intenzivněji prosazuje v devadesátých letech, jednak s ambicí pojmenovat nedostatky panelové výstavby a urbanismu, jednak ve snaze reflektovat sociálně-ekonomické proměny sídlišť a života v nich během dynamického přechodu ke kapitalismu a demokracii. Zatímco první linie měla již prošlapanou cestu – připomeňme filmovou koláž Panelstory (1979) Věry Chytilové nebo severočeské prózy Vladimíra Párala –, druhá skupina děl reagovala na bezprostřední vývoj. V obou případech však romány, novely a povídky domácí provenience zachycují souvztažnost mezi prostorem a atmosférou doby. Sídliště není ve fikčním světě pouze jednou z mnoha městských částí; je vnímáno de facto jako fyzická reprezentace socialistické ideologie. Unifikace tak nahrazuje rozmanitost a individualitu. Příkladem je sídlištní město v románu Petry Hůlové Strážci občanského dobra (2010), které je identické se sídlišti dalších měst východního bloku. V Sedmikostelí (1999) Miloše Urbana se snaha o levnou, prefabrikovanou výstavbu zvrhne v apokalyptickou situaci, kdy obyvatele domů zabíjejí karcinogenní materiály.
Autoři zpravidla spojují sídliště s atributy, jako jsou masovost, mohutnost nebo brutálnost, s níž je nová zástavba umístěna do krajiny. Jindřich Zogata v Horách v ruksaku (2011) nebo Jan Balabán ve svých povídkách, ale i mnozí další čeští prozaici tematizují bezohlednou devastaci původních příměstských, zemědělských nebo podhorských lokalit, s jejichž pamětí a identitou již noví obyvatelé nemají žádné pojítko.
Vnitřní postkolonie
Zatímco literární reprezentace sídlišť v moderní české literatuře zpravidla sugeruje socialistickou epochu, v dílech francouzských dominuje motiv „vnitřní postkolonie“. Účelovost sídlišť coby dostupného masového bydlení se zde často pojí s životními podmínkami etnických a náboženských menšin – příběhy o předměstích tak vyprávějí o přistěhovalectví a multikulturním soužití. Ztvárnění francouzských sídlišť coby typických míst postkoloniální situace se pohybuje od autenticky laděných výpovědí (Yamina Benguigui) přes rozmanité podoby fikce či dystopie až po silně angažovanou, často radikálně levicovou literaturu (Thomté Ryam). Pozornost k danému tématu je zřetelná zejména od násilných nepokojů v roce 2005 – právě tato událost ve Francii odstartovala „boom“ sídlištní literatury.
Zmíněné střety též zvýraznily téma vyloučenosti předměstí jakožto prostoru „cizího“ a „jiného“. Příkladem je rozdělená Marseille v dystopii Daniela Saint-Hamonta Le jour de l’Aïd (Den Svátku oběti, 2002), kde se sídliště stává základnou náboženských fanatiků, využívajících opuštěné věžáky k ozbrojenému boji ve jménu samozvané Francouzské islámské republiky. Zde vyvstává jeden z návratných literárních motivů, a sice spojení terorismu či islamismu s obyvateli periferie.
Interpretace sídliště jako nebezpečného či tísnivého prostředí ovšem není neobvyklá ani v současné české literatuře, k čemuž patrně přispěly průvodní jevy polistopadové transformace, především pak nárůst kriminality. V Balabánově povídce Magda tuto atmosféru působivě symbolizují nízko položené lodžie, které obyvatelé bytů ze strachu opatřují mřížemi a bezděčně tak vytvářejí vizuální dojem vězení. Vypjatou vizí je finále již zmíněných Strážců občanského dobra: upadající postkomunistické sídlištní město je místem střetů mezi majoritou a romskou menšinou, které přerůstají až v lokální občanskou válku.
Útulnost bytu
Obraz místa nehostinného a riskantního – locus terribilis – však někdy doplňuje odlišná perspektiva. Sídliště má rovněž hodnotu domova, uzavřeného prostoru, v němž mají postavy své zázemí. Metaforou takovéto domoviny je „hrad“ nebo „labyrint“, v němž se orientují pouze místní. Ti potom cítí potřebu hájit své území před vnějškem – jako Vandam v Národní třídě (2013) Jaroslava Rudiše – nebo jeho prostřednictvím udržují komunitu, solidaritu a vzájemnost, což je případ Mehdiho v próze Dit violent (Řečený násilník, 2006) Mohameda Razana. A konečně, protipólem všech vnějších markantů sídliště může být prostor intimní, vnitřní – byt a pokoj. Privátní sféru akcentuje kupříkladu román Mandaríni (2006) Stanislava Komárka: útulnost bytu se zde jeví „v křiklavém nepoměru k sociální polopoušti všude okolo“.
S časovým odstupem od masivní panelové výstavby se její kulturní obraz přirozeně modifikuje a posouvá; na jednu stranu uchovává paměť míst, na stranu druhou reaguje na společenskou realitu aktuálního světa. „Sídlištní“ literaturu tak lze šířeji pojímat a chápat i jako sociologickou sondu do univerza podstatné součásti moderních evropských měst.
Autor je literární historik.