Biopotraviny jsou produktem ekologického zemědělství splňujícím požadavky jakosti a zdravotní nezávadnosti, což znamená, že se jejich pěstování i následná výroba obejdou bez použití umělých hnojiv, škodlivých chemických postřiků a podobně. Zatímco v řadě unijních zemí dosahuje podíl biopotravin téměř deseti procent z celkové potravinářské produkce, v České republice tvoří méně než jedno procento trhu. Příčina? Malá poptávka, vyšší cena a patrně i nedostatečné povědomí národa o tom, že biopotraviny jsou klíčem ke zdraví, a investovat do nich se tudíž vyplatí.
Kvalita potravin přitom nezávisí jen na způsobu jejich „výroby“, ale také na tom, v jakém prostředí vznikají, než se dostanou do obchodů a na stůl. Například na stavu půdy. Je v ní dost živin a vody? Netrpí plodiny suchem a horkem? Má dobytek dostatek pastvy a čerstvé vody? Tyto zdánlivě banální otázky jsou zásadním klíčem ke kvalitě potravin – ty totiž nemůžeme oddělit od životního prostředí, z něhož je získáváme.
Naše příroda – zejména v rovinách – je na tom ovšem špatně. V původně lesnaté krajině jsme intenzivním zemědělstvím na příliš velké ploše vytvořili stepi až polopouště. Často jde o vyschlé, utužené lány, zubožená pole bez organiky nebo o chudé pastviny. Zřídili jsme kanalizované, krajinu vysušující toky, meliorace a příkopy. Krajina bez mezí a stromů nás už dávno nepřekvapuje, i když by nás měla spíše šokovat. Vlivem chemie a těžkých strojů odumírá půdní život, klesá úrodnost a globální oteplování vysoušení půdy a výpar ještě zvětšuje. Vítr pak odnáší půdu i odpařenou vodu pryč. Zdá se, že jsme se ocitli v začarovaném kruhu. Krajina zadržuje až osmkrát méně vody, než by mohla. A kvalitní potraviny ze špatné půdy vzejít nemohou.
Pokud nezměníme přístup ke krajině a půdě, další oteplování změní kdysi žírné lány rovin během pár dekád v pouštní biotop, protože scelená pole se stala obrovským tepelným ostrovem. Zkrátka, systém konvenčního zemědělství je na počátku (tepelného) kolapsu. Nejhorší sucho za pět set let, které jsme zažili v minulé dekádě, zemědělská újma ve výši desítek miliard škod na plodinách či lokality bez ornice na jižní Moravě by nás měly varovat. Řešením přitom není pouze ústup od drancujícího zemědělství a lesnictví, ale komplexní proměna tváře krajiny tak, aby byla odolnější vůči klimatické změně. Potom by mohla mít většina místních potravin předponu bio a mohl by jich být dostatek pro všechny, čímž bychom mimo jiné ušetřili miliardy vynaložené na zdravotní péči. Kromě toho biopotraviny i při menším objemu nasytí lépe než ty průmyslové. A jejich vyšší cena by mohla vést k menšímu plýtvání a lepšímu ocenění těžké práce zemědělců. Klimatická změna je tak paradoxně i příležitostí konečně zastavit trend neudržitelného hospodaření v krajině.