Přeložila Jovanka Šotolová
Odeon 2021, 376 s.
Když se rozhodnete napsat životopis nejznámějšího žijícího francouzského spisovatele Michela Houellebecqa, můžete si být skoro jistí, že kontroverzní autor, jenž dává rozhovory jen vyvoleným a těžko snáší jakoukoli kritiku, vám v tom nebude nijak nápomocen. Novináři Denisu Demonpionovi tudíž nezbylo než obejít literátovy kolegy, spolužáky, nakladatele, redaktory, rodiče a přátele (což je v Houellebecqově případě velmi sporná kategorie) a pokusit se osvětlit příběh tvůrce, který se svou minulost snaží retušovat či přímo přepisovat (a to včetně data narození). Demonpionovi se podařilo sestavit poměrně podrobný a věrohodný obraz autora, o němž můžeme na jedné straně tvrdit, že je v zajetí sebelásky, a na druhé, že je zmítán nejistotou a pocity méněcennosti, že je stejně tak cynik jako člověk toužící po něze a lásce, což ostatně dobře zapadá do psychoanalytické diagnostiky narcistních poruch. Pokud ovšem něco Houellebecqa definuje, je to především cílevědomost a neomalenost, s níž si z pozice literárního outsidera došel za svým úspěchem. Problém neautorizovaného životopisu pak nespočívá ve spisovatelově mlčení a mlžení, ale v tom, že Demonpion spíše rezignoval na oblast literární teorie a do interpretace Houellebecqových textů se raději příliš nepouští. Sledujeme tedy „život“, ale chybí „dílo“. Těžko se pak zbavit dojmu, že Demonpion sází spíše na čtenářský voyeurismus, což nakonec připomíná strategii, za niž hrdinu svého životopisu tak často kritizuje.