Nerůstové hnutí láká mimo jiné i vidinou většího objemu volného času. Když však vezmeme v potaz technologické postupy, které zastánci nerůstu navrhují, vše se začne problematizovat. Decentralizované technologie fungující v malém měřítku jsou totiž často náročné na lidskou práci. Nehrozí, že bychom se v nerůstovém světě naopak dost nadřeli?
Nerůstové hnutí má plné zuby tlaku na výkon a podpory konzumu. Navrhuje proto věnovat se více činnostem, které jsou nedoceněné, ale pro kvalitní život klíčové. Příkladem jsou pečovatelské aktivity všeho druhu: práce v domácnosti, práce spojená s péčí o děti, jejich výchovou a vzděláváním, péče o stárnoucí rodiče nebo osoby v širší rodině a vlastně i péče o nejbližší okolí mimo domácnost a o sebe. Aby bylo na péči víc času, navrhuje hnutí zkrátit pracovní dobu. Zároveň však prosazuje technologické postupy, jež spotřebují větší množství lidské práce (která nahrazuje kapitál a energii). Cílem je, aby práce byla smysluplnou činností, jejíž výsledky ideálně poslouží někomu, koho sami známe. V nerůstové literatuře se pro přesvědčení o potřebě užší interakce s ostatními lidmi i přírodou a nezávislosti na globálních řetězcích vžilo označení „konvivialita“. Samotné technologie pak mají povahu „low-tech“ – jsou to jednoduché postupy, které nevyžadují vysokou úroveň specializace a mohou je praktikovat i malé autonomní skupiny lidí. Dokážou ale tyto konviviální technologie dostát nerůstovému závazku trávit více času mimo produktivní práci, aniž bychom se při tom „udřeli“ ve snaze naplnit základní materiální potřeby?
Malé je milé
Ekologický ekonom Ernst Friedrich Schumacher v práci Malé je milé (1973, česky 2000) předestírá vizi světa, kterému dominují jednoduché, snadno ovladatelné a opravitelné technologie. Schumacherovy návrhy (podobně jako vize Ivana Illiche, Andrého Gorze, Jacquese Ellula nebo Lewise Mumforda) jsou bezpochyby blízké konceptu low-tech: jde o nenáročná řešení snižující spotřebu energií, materiálů i kapitálu a podporující nezávislost na průmyslové infrastruktuře a globálních dodavatelských řetězcích. Současní nerůstoví autoři a autorky jako Christian Kerschner nebo Andrea Vetter řadí mezi principy nerůstových technologií autonomii, konvivialitu, vhodné měřítko či demokratizaci a šetrnost k přírodě. Zároveň však upozorňují, že uvnitř nerůstového hnutí nepanuje shoda na tom, které technologie jsou „nerůstové“. Mezi konkrétními příklady se nicméně nápadně často objevují právě low-tech postupy, které jsou z konvenčního hlediska pomalé a „neefektivní“.
V energetice se má jít cestou komunitní obnovitelné energetiky, respektive energetické demokracie, podle některých představ má být spotřebitel zároveň i producentem. Důraz se klade i na úspory energie, ovšem v low-tech provedení: například australští autoři Samuel Alexander a Paul Yacoumis hovoří o tom, že část spotřeby plynu a elektřiny lze omezit „zahříváním lidí, ne míst“ (prostě se lépe oblečte). V dopravě je emblémem nerůstu jízdní kolo, preference pěší chůze a celkové pomalosti (vlakem místo letadlem, MHD místo autem). V oblasti zemědělství nepřekvapí návrhy na komunitou podporované zemědělství nebo komunitní zahrádkaření, snaha o potravinovou soběstačnost, permakultura, organické, ekologické či biodynamické postupy. Slibným konceptem je agrivoltaika – spojení obnovitelných energií se zemědělskou produkcí. Výrobní sektor by pak měl preferovat řemeslné či „tradiční“ postupy před průmyslovou výrobou. Někteří nerůstoví autoři se ovšem nebrání ani digitálním informačním technologiím, splňují-li nároky na autonomii. Příkladem je open-source software, digitální a znalostní commons či peer-to-peer platformy, modulární technologie, koncepty jako blockchain (například faircoin). Často je jako přednost zmiňována větší schopnost mobilizace k politické akci. Kriticky je naopak vnímáno, že tyto technologie zvyšují spotřebu energie a vedou k virtuální, odosobněné komunikaci.
Společným jmenovatelem zmíněných postupů je každopádně důraz na autonomii vůči centralizované, hierarchické moci, ať už v podobě korporací nebo státu, a často také snaha distribuovat produkty v místě, kde vznikly. V pozadí se ozývá myšlenka „schumacherovské“ buddhistické ekonomie: konviviální technologie posilují důvěru a přímou zkušenost s ostatními skrze spolupráci a komunikaci tváří. Autonomie, lokalizace a důraz na blízkost a neindustrializovanou produkci nám navíc ukazují, že nemusíme odvozovat blahobyt od placené práce – a tím vytvářejí větší prostor pro pečovatelské aktivity.
Osvobodit péči
„Reprodukční práce“ – termín používaný v protikladu k produktivní, tedy trhem oceňované práci – stále častěji nahrazuje poněkud nepřesné označení „neplacená práce“. I pečovatelské činnosti se stávají předmětem klasické tržní směny, což vede ke komodifikaci péče (pečovatelské domy, babysitting a podobně). Tomu nahrává současná organizace práce placené, která nereflektuje lidské biorytmy nebo nebere potřebu péče vůbec v potaz. Ta je pak poskytována především osobami s horší pozicí na trhu práce (například migrantkami), často za nedostatečnou finanční úplatu a mimo systém sociálního zabezpečení.
Obecně reprodukční práce dopadá více na bedra žen. Podle statistiky Evropské unie o příjmech a životních podmínkách z roku 2018 v 68 procentech evropských rodin právě ženy pomáhají dětem s přípravou do školy, v 92 procentech případů ženy perou, v 76 procentech uklízejí a v 79 procentech vaří. O seniory pečují z 80 procent ženy a v případě stálé péče opouští zaměstnání ten z partnerů, který má nižší příjem – většinou tedy opět žena. Celosvětově ženy stráví domácími pracemi v průměru dvakrát více času než muži.
Mimo to právě ženy zpravidla pracují ve formálním sektoru péče – například 85 procent zdravotnického personálu tvoří ženy, přičemž třetina z nich se navíc stará o děti mladší dvanácti let. Právě formální sektor tvoří druhou podmnožinu péče. Spadá do ní nejen zdravotnictví, ale i sociální nebo vzdělávací služby. Tyto sféry jsou dlouhodobě finančně i personálně podhodnocené, přičemž ve všech jsou častěji zastoupeny ženy než muži. Jak tedy péči dekomodifikovat a skloubit s low-tech pracovními postupy, aniž by se z ní opět stalo neviditelné břemeno „práce, která se nepočítá“ nebo podhodnocená dřina, jež častěji zatěžuje ženy?
Iluze efektivity
Předpokladem pro nerůstovou transformaci je změna společenských struktur. Nejčastěji se v souvislosti s péčí uvádějí již zmiňované commons, do češtiny obvykle překládané jako „občina“. Například Winne van Woerden definuje commons jako sociální strukturu, v níž se skupina lidí organizuje kolem určité společné potřeby, jako je zajištění jídla, energie, bydlení nebo péče. Správa pak funguje na základě společných pravidel, přičemž komunita dohlíží na jejich dodržování. Základním principem je kolektivnost, jejímž prostřednictvím získává komunita soběstačnost a samostatnost. V tom nezákladnějším slova smyslu tedy péče funguje jako commons již dnes – za stěnami lidských domovů. Péče jako commons je chápána holisticky a základním principem pro její poskytování je solidarita a reciprocita. Abychom si však dokázali představit takto organizovanou péči v měřítku přesahujícím nukleární rodinu, je třeba o ní přemýšlet mimo rámec současného systému.
Zásadní podmínkou je vybudování kultury důvěry, vzájemného respektu a spolupráce s formálními i neformálními organizacemi, přičemž úlohy by měly být rozdělovány podle schopností zapojených stran. Konkurence musí být nahrazena spoluprací. Podle Winne van Woerden se tak občané stávají aktivními účastníky budování pečovatelských podmínek, ve kterých chtějí žít. Jsou „konzumenty“ v době, kdy péči potřebují, ale mění se v „producenty“ ve chvíli, kdy mohou pečovatelskou roli zastat. Tímto způsobem se péče znovu přeměňuje ve veřejnou službu a zároveň méně podléhá tržní logice. Rozhodování jsou přijímána zdola těmi, kterých se přímo týkají. Takový systém podněcuje občany k pocitu odpovědnosti za udržení reprodukčního bohatství jejich místní komunity a radikálně se liší od systému, který podporuje individualitu a produktivitu. Něco obdobného najdeme v malém měřítku u družstevních kolektivů, sousedských skupin, komunitních center nebo u kolektivů pro dětskou péči, které se osvědčují jako účinný způsob, jak získat více času pro občanskou participaci, odpočinek nebo práci spojenou s low-tech postupy.
Jakkoli jsou low-tech řešení náročná na práci, umožňují uspokojovat potřeby autonomně, mimo trh a globální průmyslovou infrastrukturu a vytvářet tak větší prostor pro pečovatelské aktivity. Konviviální, nerůstové technologie mají zásadní potenciál proměnit organizaci společnosti a pracovní režim lidí. Zásady jako lokalizace a decentralizace pomáhají zprostředkovat obživu v daném místě. Cílem je mimo jiné alespoň část obživy uskutečňovat mimo sektor placené práce nebo alespoň rovnoměrně rozprostřít příležitosti k obživě, takže by například nebylo nutné dojíždět za prací.
Navzdory hojně rozšířenému narativu o automatizaci, digitalizaci, efektivitě moderních technologií a „světě bez práce“ jsou to poněkud paradoxně právě konviviální, na práci náročná low-tech řešení, kdo má potenciál spojovat lidi, podporovat soběstačnost a odolnost, a tím pádem lidem zajistit určitou nezávislost na trhu. V jistém smyslu tak skutečně mohou přinést „pohodu všem“ – možnost trávit více času s blízkými a zmenšit svou závislost na placené práci jako na zásadním zdroji zabezpečení existence.
Autorka i autor jsou environmentalisté.
Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.