„Green Deal je mrtev, shodují se analytici po ruském útoku na Ukrajinu,“ hlásal titulek na Novinkách.cz hned první den ruské válečné invaze na Ukrajině. Uhelná lobby nepromarnila ani minutu (Danielu Křetínskému provázanost byznysu s Gazpromem asi nadělala pár vrásek na čele), a jen co se ruský plyn ocitl na geopolitické černé listině, doslova s prvními výbuchy, začala vydávat svůj špinavý zdroj energie za řešení nastalé krize. Ve Finmagu zase dostal „exkluzivní“ prostor dánský statistik Bjørn Lomborg, ve vědecké komunitě považovaný za podvodníka, s nepodloženým prohlášením, že „před Ruskem nás zachrání leda frakování“ – ani byznys s plynem získávaným z břidlicového štěpení nemá naštěstí v současné Evropě na růžích ustláno.
Že je návrat k fosilním palivům spíš zbožným přáním úzké skupinky vyvolených, potvrdila Evropská komise během pár dní – a těžko se dalo asi čekat něco jiného, když jedním z hlavních cílů The European Green Deal je od začátku „redukovat vnější energetickou závislost“. Dovoz z Ruska chce EU do konce roku omezit na jednu třetinu a do roku 2027 je podle posledního prohlášení předsedkyně Ursuly von der Leyen z 10. března v plánu odstřihnout se od ruských energetických zdrojů úplně. Co je nahradí? Krátkodobému dovozu amerického zkapalněného plynu těženého frakováním se nejspíš nevyhneme, je ale absolutně nezbytné považovat ho za časově omezené „menší“ zlo a odmítnout diskusi o rozšiřování tohoto způsobu těžby, který je pro klima a životní prostředí krajně nebezpečný.
Nejrychlejším a nejlevnějším řešením jsou úspory – nejen zateplováním budov, ale třeba i zlepšením vlastností přenosové sítě, dále využití odpadního tepla (cestou tepelného čerpadla využívajícího teplo z čističky odpadních vod se vydává například Vídeň), regulace poptávky tak, aby nedocházelo k „peakům“, a větší mezistátní spolupráce v rámci Evropské unie – možnosti jednotlivých států vyrábět energii z obnovitelných zdrojů se totiž samozřejmě liší (stačí připomenout, že během únorových bouří Dudley a Eunice německé větrníky způsobily nárazový pokles cen evropské elektřiny o dvě třetiny). Počítá se i s využitím „uskladňování energie“ pomocí takzvaného zeleného vodíku a jiných nových technologických řešení.
Každopádně již dnes se obnovitelná energie finančně vyplatí – řešení její dostupnosti a ukládání se ale nesmí politicky dále odkládat. Například český energetický zákon nyní obsahuje překážky bránící tomu, aby obce efektivně prodávaly do sítě energetické přebytky z vlastních solárních elektráren, což je samozřejmě demotivuje, aby do nich investovaly.
Klimatická krize je přímým důsledkem těžby fosilních paliv a současná geopolitická situace drtící Ukrajinu stejně tak. Zapomeňme už i v Česku jednou provždy na to, že se zachráníme opakováním chyb, které nás do současné mizérie přivedly. Protože stejně jako pandemie covidu-19 a její dopady i ruská válečná invaze na Ukrajině je pouhou ochutnávkou toho, co nás čeká, nepodaří-li se nám okamžitě zastavit růst uhlíkových emisí.