minirecenze

Pavel Hak

Safari

Přeložil Zdeněk Huml

Paper Jam 2021, 96 s.

Jako poslední z knih Pavla Haka, francouzsky píšícího českého emigranta, byla do češtiny přeložena jeho prvotina Safari. Próza sestává ze dvou fragmentárních příběhů, které se odehrávají v Africe, kde se v extrémních meteorologických a přírodních podmínkách odhalují extrémní polohy lidského chování. Ačkoli zde v zárodečné podobě nacházíme to, co autor později rozvinul do nesnesitelných rozměrů, chybí tu jazyková úsečnost, jež v pozdějších knihách dává ději specifický rytmus, i mučivá obraznost, která domýšlí zoufalství, utrpení a útlak do nejzazších mezí. V prvním textu do Afriky přilétá George Boss, sexuální predátor, esence bílého bohatého muže, který se chce za každou cenu bavit a užívat si. Jenže v konfrontaci s místní realitou se nadržený boháč, který se chystá na lov exotických zvířat, střetává s něčím, co nelze porazit: „Ten nechutnej smrad, co je všude cítit, se vzduchem neline náhodou ani kvůli atmosférickýmu tlaku: bydlíme na hromadě hnoje! Mouchy a negři to milujou, červi taky; běloši z toho chcípají!“ Druhé literární torzo je delirantním popisem lovu nosorožce, odhalujícím zvířeckost a vrtkavost tamního světa. Safari se ve srovnání s dalšími Hakovými díly jeví spíše jako ohledávání literárních možností, přesto tu najdeme i působivé pasáže: „Lidé se rodí odsouzeni na smrt (…). Proč si to nepřipustí? Těla bloudící místy, kde jejich strach nic nemůže ukonejšit, zatvrzele odmítají tuto pravdu! Je to osud? Vydaní napospas náhodě, tak si připadají. Ve dne je stravuje úzkost; v noci je straší přízrak smrti.“

Karel Kouba

Daniel Petr

Odečítání pohybu souřadnic

Host 2022, 288 s.

Na obálce páté prozaické knihy Daniela Petra (nar. 1975) se píše, že autor prostřednictvím tématu rodinných traumat navazuje na svůj nejlepší román Straka na šibenici (2015). To rozporovat věru nelze: americký dvaačtyřicátník Mickey, žijící již deset let v Praze, si projde prapodivnými zážitky, které přičítá prvním příznakům stárnutí a krizi středního věku. Na radu dívky Sáry se vypraví do rodného města Bangor, aby hledal důvody svého současného stavu v rodinných tajemstvích. Víc z děje není třeba představovat, konstatujme však, že autorova někdejší poetická obraznost, díky níž zůstávaly mnohé scény z výše jmenované prózy dlouho ve čtenářově paměti, vzala za své. V nejnovější knize příběh svižně kvačí, výjevy jsou poměrně rychle střídány, aniž by byla vysvětlena motivace jednajících postav či protagonistovy pocity. Mezi jednotlivými akcemi se těžko hledají spojitosti, vše se soustředí výhradně na (občas senzační) předvádění a klouže se po povrchu. Zdá se, že na výsledku se podepsala autorova zkušenost s krimithrillerem Sestra smrt, který vyšel před čtyřmi lety. Nemohu zapřít značné zklamání: neznám důvody Mickeyho afektovaného jednání, vnímám expresivnost dějových sekvencí, nenacházím vodítko k jinak působivému názvu románu, nechápu poněkud překvapivou pointu. Vše je stavěno na efekt, ale účelnost textu chybí. Rovněž motiv dvojnictví, na němž text stojí, má barvotiskový ráz a je na hony vzdálen sugestivním a znepokojivým podobám, jaké známe z próz Richarda Weinera či Ivana Olbrachta.

Erik Gilk

Všechny za jednu

Listen 2021, 174 s.

Povídkové knize Všechny za jednu se rozhodně nedá upřít jedno – přispělo do ní deset předních jmen české literární scény. O přátelství, které knihu tematicky pojí, píše Bianca Bellová, Petra Dvořáková, Petra Soukupová, Marek Epstein, Anna Bolavá a další. Téma je zde nahlíženo z mnoha úhlů a v nejrůznějších životních situacích – přátelství zapomenuté, znovuobjevené, celoživotní, přátelství dětské nebo i tak trochu toxické. Na množství variací si tedy nelze stěžovat, ale to, s jakou hloubkou povídky do tématu vstupují, je k diskusi. Problém jistě nespočívá v absenci vědeckého pohledu. Směrem ke čtenáři a jeho emocím ale povídky veskrze kloužou po povrchu – ač se jinak přátelství dotýká snad každého, v knize to nefunguje. Jde sice o zajímavě načrtnuté situace, často dramatické a nečekané, čtenáře ale nezasáhnou víc než nedělní televizní film (a možná, že ještě méně). Neosobní skeče většinou zůstávají na úrovni situací z nekonečného seriálu – občas překvapí nebo poněkud prvoplánově dojmou, ale jsou odcizené, jakoby už tolikrát viděné a univerzální. Za zmínku mezi deseti texty stojí Adolf – ani trochu Hitler Marka Epsteina a Černá karavela Markéty Pilátové, dva svěží narativy, konečně ne tak obecné a cizí. Opravdovou výjimkou je však povídka Josefa Moníka, věnovaná vzpomínce na Petra Šabacha. Není to ale ničím jiným než její opravdovostí a upřímností – je totiž adresována skutečnému příteli. Možná právě proto se zbytek knihy zdá trochu povrchní. Kniha jistě nikomu neuškodí, ale v paměti pravděpodobně dlouho nezůstane.

Valentýna Šatrová

Jaromír Zelenka

Podzim se neptá

Literární salon 2021, 108 s.

K básnickým knihám, které na obálce vyzdvihují „hluboké pokorné prožívání katolické víry“, je namístě přistupovat s podezřením, tak jako ke všemu, co staví na odiv své ctnosti. Nad výborem z celoživotního díla Jaromíra Zelenky si ale můžeme připomenout, že jeho spiritualita, ať už k ní přidáme jakékoli přívlastky, se hlásí o slovo hlavně v exteriérech a velmi často v konkrétních místech v krajině. Myšlenky na věčnost, milost či smrt nepřicházejí pod klenbami kostelů, ale na okresních silnicích nebo v zahrádce hospody kdesi u Botiče. V básních z putování po kraji Jakuba Demla se boží muka dělí o místo s borovicemi, žabincem nebo železničním přejezdem. Více než desítkou básní je zastoupena i pozoruhodná sbírka Objetiny – cyklus věnovaný vesnicím na východním okraji Prahy, které básník objížděl na svém invalidním vozíku. Čestlice, Nupaky, Dolní Měcholupy – tam všude se dalo v devadesátých letech rozjímat ve večerním šeru nad strništěm, zatímco o čtvrtstoletí později tam stojí hlavně sklady a developerská výstavba. Jak by vypadaly Zelenkovy cesty dnes? Devótní doslov Jana Riedlbaucha si takové otázky neklade. U knihy vydané k básníkovým pětasedmdesátinám se dá slavnostní tón pochopit, ale když čtu o „těžké vůni Závrati Poezie Jaromíra Zelenky“, říkám si, že tolik velkých slov a písmen bych si k narozeninám nepřál. Patos samotného oslavence je naštěstí o poznání uvěřitelnější: „Zatím však tělo tu, zatím tu se smrtí ve sporu./ A nachový vítr loudavým nožem pižlá mi kosti.“

Michal Špína

Cuphead na scénu!

(The Cuphead Show)

Režie Clay Morrow, Adam Paloian, USA 2022, 12 × 15 min.

Premiéra v ČR 18. 2. 2022 (Netflix)

Počítačová hra Cuphead z roku 2017 byla založena na zábavné a funkční aktualizaci retra. Její styl vycházel z klasických amerických cartoonů třicátých let od studií Fleischer a Disney. Dynamické, anarchistické kraťasy jako Swing You Sinners nebo Hell’s Bells oplývaly imaginací, kterou bychom dnes označili za psychedelickou. Byly plné nejrůznějších oživlých předmětů, zvířat, pirátů, čertů, policistů a dalších entit, které se vzájemně potkávaly při roztodivných, většinou alespoň trochu destruktivních hrátkách. Kanadské nezávislé studio MDHR ve hře Cuphead převedlo tuto poetiku do interaktivní formy – v rolích dvou oživlých hrnků Cupheada a Mugmana hráči procházeli cartoonovým univerzem přetvořeným do podoby klasické plošinovky. Letos uvedený dvanáctidílný animovaný seriál Cuphead na scénu! sice na hru důstojně navazuje, ale bez interaktivity už je to vlastně jen retro záležitost. Ne že by některé díly nebyly zábavné nebo že by se tvůrcům nedařilo napodobit pocit, jaký dodnes máme ze sledování starých frenetických cartoonů. Problém je vlastně jen v tom, že jejich odkaz dodnes žije v mnoha invenčnějších a promyšlenějších animácích od SpongeBoba v kalhotách po Čas na dobrodružství. Postavy hrnků Cupheada a Mugmana v seriálu postrádají výraznější osobnosti a okolní svět zas přesněji vymezené mantinely, což u herního formátu nevadilo, ale v klasickém vyprávění ano. Cuphead na scénu! tak slouží především jako nostalgická připomínka kořenů současného cartoonu.

Antonín Tesař

Rufina Bazlova

Běloruský folklor

Artwall Gallery, 16. 2. – 14. 4. 2022

Galerie Artwall představuje projekt Rufiny Bazlovy, tematizující události po zfalšovaných volbách v Bělorusku v roce 2020 – masové protesty, zatýkání Lukašenkových odpůrců a odpůrkyň nebo běloruským režimem záměrně vytvořenou humanitární krizi na hranicích s Polskem. Bazlova využívá estetiku výšivky v národních barvách (červená niť na světlém lněném pozadí) a aktualizuje tradiční vizuální vyprávění příběhů pro potřeby aktivismu a politického boje. Její stylizované grafiky se v létě 2020 začaly rychle šířit po internetu a demonstrující je vnímali jako symboly rezistence a demokratické revoluce v Bělorusku. Sama Bazlova přišla do České republiky v roce 2008 nikoli z primárně politických důvodů, ale proto, že si vysokoškolské studium nemohla v Bělorusku finančně dovolit, jak uvedla v jednom z rozhovorů. Vystudovala Fakultu designu a umění Ladislava Sutnara na Západočeské univerzitě v Plzni a scénografii na pražské DAMU a patří dnes k celkem početné komunitě umělkyň a umělců z bývalých postsovětských republik dlouhodobě žijících v Praze. S aktuálními událostmi na Ukrajině se množí vyjádření českých akademických a univerzitních institucí o ukončování vědecké spolupráce s Ruskou federací a vylučování ruských studentů. Vydat se opačnou cestou a umožnit studium všem lidem, kteří hledají útočiště v zemích západní a střední Evropy, by přitom bylo logickým řešením, jež by navíc mohlo obohatit místní prostředí.

Marianna Placáková

Sasha Velour, House of Velour

Smoke & Mirrors

Fórum Karlín, Praha, 25. 2. 2022

Americká drag queen Sasha Velour, výherkyně deváté řady RuPaul’s Drag Race, přivezla do Prahy svou one­-woman show Smoke & Mirrors. Dvouhodinové představení postavené především na třinácti lip­-sync číslech ukázalo českému publiku umělkyni v mnoha podobách jejích identit. Na pódiu se vystřídali plešatá upírka, harlekýn, anděl, ďábel, strom, kníratý principál nebo Marlene Dietrich s tyrkysovým čírem. Scénografii i doprovodné tanečníky (performerčiny klony) zajistila projekce plná hravých ilustrací nakreslených samotnou Velour a právě kouzelnictví projektoru vytvářelo iluzivní „kouř a zrcadla“. V prvním jednání se představila hvězda televizní soutěže: nechyběl ikonický „stück“ s okvětními lístky na So Emotional od Whitney Houston, překvapení s odhalením vrstev kostýmů ani popové hity Sii nebo Lany Del Rey. Druhá polovina pak obsahovala to, čemu se performerka věnuje především v projektech mimo televizní obrazovky. S písněmi Judy Garland, Céline Dion, Shirley Bassey a Niny Simone se obrací k historii queer kultury i vlastní rodiny. V kostýmech inspirovaných meziválečným obdobím vypráví o smrti své matky, nalezení síly v dragu a roli, kterou tato aktivita hrála v queer komunitách. I svou drag show chápe Sasha Velour jako místo vytváření společenství, v proslovech vyzývá místní drag queens i všechny ostatní diváky k vlastní kreativitě. Je proto škoda mizivé propagace z české strany, tento mix kabaretu, TED talk, kouzelnického představení a sdílené terapie by Fórum Karlín jinak jistě zaplnil.

Matěj Hřib

Xenia Rubinos

Una Rosa

CD, ANTI­- Records 2021

Xenia Rubinos, americká zpěvačka s kořeny v Portoriku a na Kubě, vydala patrně jedno z hudebně nejpestřejších alb loňského roku. Na nahrávce, jejímuž obalu dominuje kýčovitě se blyštící kytice v průhledném boxu na černém pozadí, hudebnice pracuje s nejrůznějšími vlivy: latinskoamerické rytmy střídají osmdesátkové syntezátory, aranže některých skladeb mají až muzikálový nádech a zpěv, často zkreslený vokodérem, balancuje mezi popem, rapem, gospelem a operou. Celkově album působí tak trochu jako soundtrack k futuristickému filmu, jehož hrdinka se „červí dírou“ dostane do naší současnosti a pak se vrátí zpět do roku 1986. Po úvodní skladbě Ice Princess, v níž se ohlašuje: „Theres she is“, v každé další písni vystupuje jiná stránka autorčiny osobnosti. Ve skladbě Did My Best je to unavená dívka na bujarém večírku, kde se ocitla nejspíš po nějaké trýznivé životní ztrátě a chtěla by ostatním říct, že udělala všechno, co bylo v jejích silách. V písni Who Shot Ya? se stává neohroženou bojovnicí za práva slabších, v tracku Don’t Put Me in Red naopak obětí, která se marně snaží bránit. V některých textech se přitom střídá angličtina se španělštinou a oba jazyky splývají v řeč přistěhovalců z Jihu. Oproti svému angažovanějšímu debutu Black Terry Cat se Rubinos v době, kdy kvůli pandemii covidu musela trávit hodně času doma, více zabrala do vlastních vzpomínek a zážitků, jež ji formovaly. Nakonec je však album vyrůstající z introspekce až opulentně extrovertní.

Jiří G. Růžička