Regionální kulturní instituce zažívají v posledních letech boom. Podmínky jejich fungování závisejí na mnoha faktorech – od způsobu financování až po politiku zřizovatele. Zároveň jim ale pozice „mimo centra“ umožňuje větší svobodu v jejich institucionální praxi.
Zájem o kulturní dění v regionech v posledních letech vzrůstá. Pozornost teoretiků byla dříve věnována historii regionálních sbírkotvorných institucí, případně aktivitám ve veřejném prostoru mimo hlavní centra, méně již činnosti menších nesbírkových institucí a nezávislých galerií. Ke změně v přístupu k regionům dochází z řady důvodů. Jedním z nich je rostoucí atraktivita života mimo hlavní centra, kromě jiného též z ekologických i ekonomických pohnutek. Důležité jsou probíhající změny ve vedení místních zastřešujících institucí, v případě příspěvkových organizací vstřícnější přístup zřizovatelů, kteří chápou důležitost podpory kultury pro rozvoj daného regionu. Fungování mnohých iniciativ by nebylo možné bez grantových programů, prostředky z nich získané doplňují krajskou či městskou podporu, vystačující často ale pouze na základní provoz. Relativní svoboda fungování je v regionálních institucích většinou spojena s nedostatečným personálním zastoupením a nutností kurátorů fungovat zároveň na pozicích edukátorů, výstavářů či PR pracovníků. I to se ale postupně mění.
Také v regionálních institucích rezonuje institucionální sebereflexe. Termíny jako „nová“ či „kritická“ muzeologie nebo „nový institucionalismus“ popisují obrat k angažovanosti, úsilí o kritické myšlení a dialog, experimentální přístup, proměnu přístupu k divákům, zapojení širších skupin návštěvníků a promýšlení institucionálních mechanismů. Fungování mimo ostře sledovaná centra dění umožňuje často větší prostor pro sebereflexi a svobodnější zacházení s formátem výstav i doprovodných programů. Zároveň je možné vytvářet těsnější vztah s publikem, které bývá na malých městech rozmanitější. Mezi nejvýraznější umělecké instituce v současnosti patří právě ty mimo českou a moravskou metropoli.
Lokální instituce
Galerie města Blanska vznikla v devadesátých letech minulého století na základech starší Galerie v předsálí z osmdesátých let, z této doby pochází i galerijní budova. V jednu z nejvýraznějších institucí, která význam městské galerie daleko přesahuje, se proměňovala od poloviny nultých let, kdy se její kurátorkou stala Petra Herotová. Galerie si dlouhodobě udržuje kvalitní výstavní program, jenž v posledních letech stále více zahrnuje také místní kontext a historii. Hlavní kurátorkou je Jolana Chalupová, s níž spolupracují Jana Písaříková, Andrea Kaňkovská a Júlia Chodúrová, které ale dohromady sdílejí pouze jeden a půl úvazku; občas oslovují i externí spolupracovníky. Galerie oficiálně spadá pod Kulturní středisko města Blanska, jehož nové vedení galerii více podporuje. Příkladem práce s lokální tematikou byla loňská výstava Člověk v jeskyni kurátorů Milana Mikuláštíka a Jany Písaříkové, propojující současné umění s moravskou archeologií a geologií Moravského krasu. Výstava malíře a motorkáře Miroslava Štolfy Zen a údržba motocyklu se zase zenově propojila se zvukovou instalací Okolíkola jednoho z nejvýraznějších současných slovenských umělců Erika Sikory. Galerie s úspěchem zviditelňuje lokální fenomény prostřednictvím aktuálních kurátorských postupů a současného umění.
Do vedení Galerie Františka Drtikola v Příbrami nedávno nastoupil Jan Freiberg, který předtím vedl uznávanou Galerii Na shledanou, sídlící ve smuteční síni na hřbitově Malsička ve Volyni. Z ní do Příbrami přenesl expozici fungující ve virtuální realitě, jinak ale program vzniká městu na míru. Podobně jako blanenské kurátorky propojuje místní tematiku se současným uměním. Plánovaná výstava Olovo Martina Zeta se zaměří na hornickou tradici místa, především na současné zpracování olova, zapojí místní horníky a její součástí bude i kovolitecká dílna fungující ve veřejném prostoru města. Na rozdíl od Blanska se příbramská galerie musí vypořádat se stálou expozicí, jejíž novou podobu by Freiberg rád obohatil krátkodobými intervencemi. Nebrání se ani popularizačním tématům, zpracovaným současným způsobem, odlišné publikum by mohla přilákat chystaná výstava o tradici příbramské rally.
Výrazné kulturní dění lze pozorovat na Jesenicku. Městská kulturní zařízení Jeseník pod sebou mají, jak je u kulturáků dosud běžné, kromě galerie i kino a knihovnu. Kurátorka Lucie Štůlová Vobořilová zde vybudovala galerii, která nyní funguje v rámci platformy Současné umění pro Jeseník. Nedávné výstavy představily dílo Richarda Loskota, který vytvořil světelně zvukovou instalaci inspirovanou přírodou Jeseníků, nebo malíře Adama Kašpara, jehož nejnovější obrazy hor přímo v Jeseníkách vznikají. Kurátoři v regionech si stále více uvědomují, že přinášet témata odjinud s cílem místní publikum poučit a vzdělat již nestačí, že je nutné návštěvníky zapojovat do chodu instituce různými způsoby. K tomu slouží samozřejmě i doprovodné programy. Na ty kladou v Jeseníku velký důraz, Vobořilová má ostatně zkušenosti z galerijní edukace z pražské Národní galerie. Zkoušejí tu formáty jako diskuse s umělcem, rodinná výtvarná dílna, jóga nebo komentovaná procházka.
Muzea a galerie mají své zastřešující organizace, žádná síť, jež by propojovala kulturní domy, ale neexistuje. Spolupráce by se nabízela třeba při sdílení umělců. Kromě způsobu fungování pod městskou kulturní organizací je funkční i třinecký model: Galerie města Třince, též s kvalitními výstavami současných umělců (Vasil Artamonov, Karel Adamus, Jen Pfeiffer, Julia Gryboś a Barbora Zentková či Karíma Al-Mukhtarová), se označuje za „specializované pracoviště Knihovny Třinec“, která je jedním z příkladů „nové knihovny“, usilující podobně jako výše zmíněné kritické galerijní instituce o širší záběr a částečně komunitní fungování.
Mimoinstitucionální aktéři
Existuje řada projektů bez institucionálního zaštítění, jež na jedné straně mají větší míru svobody, na druhé straně ale kladou větší nároky na organizátory. Mezi nejdéle fungující organizace tohoto typu patří opavský Bludný kámen. Kolektiv, fungující od roku 1995 díky úsilí jeho zakladatele Martina Klimeše, provozoval opavský Dům umění, výstavy pořádal i v kostele sv. Václava nebo v Galerii Albertovec na Opavsku. Nyní sídlí v Matičním domě v Opavě, provozuje Galerii Cella a Hovorny ve výklencích po telefonních automatech, pořádá festival Pohyb–Zvuk–Prostor a ve spolupráci s Galerií výtvarného umění v Ostravě Minimaraton elektronické hudby. Navzdory své bohaté historii a jedinečné pozici na české audiovizuální scéně nemají programy Bludného kamene pravidelnou podporu od města ani kraje. Aktuálnost jeho programů, které byly velmi viditelné na sítích v období covidových uzávěr, vynikne ve srovnání se spíše mainstreamovými programy opavského Domu umění, který provozuje příspěvková Opavská kulturní organizace.
Z komunitního podhoubí vzešel v roce 2014 Veřejný sál Hraničář v Ústí nad Labem: lidé okolo místní univerzity se spojili se souborem Činoherního studia a společně dosáhli opětovného otevření prostoru někdejšího kina z dvacátých let. Tým Hraničáře zdůrazňuje občanskou angažovanost, zájem o společenské dění i o tradice regionu, inicioval řadu místních partnerství včetně spolupráce s německými institucemi. Mezi hlavní programy patří veřejné diskuse, filmové projekce, výstavy, dílny či animační programy. Postupně se z Hraničáře stává klíčový kulturní subjekt Ústeckého kraje. Na spolkovém základě funguje Galerie Luxfer v České Skalici, přinášející do pětitisícového města výstavy současného umění. Podle slov členů týmu (Luděk Rathouský, Roman Rejhold, Kateřina Štroblová) usiluje o to „šířit výhonky umění do regionu“. Činí tak ve výstavním prostoru s předsálím z luxferových kachlů i v přidružené Galerii (Z)venku v podobě velkoformátových realizací na fasádě. Umělci mají možnost pracovat na výstavě delší dobu v průběhu rezidenčních pobytů a zapracovat tak do výstavy i lokální tematiku.
Řada kvalitních programů vzniká i ve venkovských lokalitách. Na Vysočině v Lubné u Poličky vytváří své kulturní programy od roku 2017 spolek Přespolní. Na okraji Lubné stojí Kulturák Archa, sochařská architektura navržená Jiřím Příhodou. Zatímco Příhoda zve do výstavního prostoru především zástupkyně své generace, jeho spolupracovníci, rodák z Lubné Martin Hurych a Eva Machová, se zaměřují na místní kontext, pořádají studentské rezidence a workshopy a okupují přilehlé zemědělské objekty – Kurník a 5sil. Každoročně zde pořádají také hudební festival Bučení.
Solitéři
Přehled regionálních kulturních aktérů by nebyl kompletní bez výrazných solitérů, kteří fungují nezávisle na grantech a spoléhají se na udržitelný způsob fungování, založený na samofinancování a dobrovolnictví. Galerii Sam83 založila na začátku devadesátých let umělkyně vystupující pod jménem Sráč Sam a od té doby zde rozvíjí tzv. Vizi pro novou kulturu a její místo. Cílem je vytvoření svobodného místa pro uměleckou spolupráci, který je útočištěm i záchrannou sítí, výstavním a rezidenčním prostorem i domovem rozšířené rodiny. Sociálně-ekologický kontext je zde od uměleckého neoddělitelný. Galerie i její kurátorky, kromě Sráče Sama ještě Denisa Bytelová, upřednostňují dlouhodobou spolupráci s relativně stálým okruhem umělců; kurátorství vnímají zároveň jako péči.
Výraznou postavou české kultury je navzdory geograficky izolované poloze ve zmizelé vesnici ve Šluknovském výběžku Ivan Mečl. Zakladatel nakladatelství Divus své úsilí dlouhodobě věnuje oživování budov, v nichž podobně jako Sráč Sam buduje útočiště umělců. Poté, co kvůli zvyšujícímu se nájmu musel odejít z bývalé papírny ve Vraném nad Vltavou, koupil v roce 2018 továrnu na nitě v Kyjově u Krásné Lípy, kam přesunul i svůj koncept s názvem Nová Perla. Za pár let stihl zařídit fungující kavárnu a téměř opravit industriální objekt, kde kromě již používaných rezidenčních pokojů a prostoru galerie plánuje zprovoznit i tiskárnu. Program výstav a celé fungování je nastaveno na režim, který je možné zvládnout v malém a fluidním týmu, jehož jedinou stabilní jednotkou je sám Mečl. Kavárna je již nyní oblíbeným místem setkávání místních i turistů, přirozeně funguje též napojení na německý kulturní prostor.
Angažovanost a schopnost okamžité reakce na aktuální dění se v regionálních institucích projevila i v posledních dnech v souvislosti s válkou na Ukrajině, kdy se místní organizace spontánně přidávají k vlně solidárních aktivit: blanenská galerie uspořádala charitativní prodej uměleckých děl, benefiční akci pořádá Veřejný sál Hraničář, Perla se dle vyjádření jejího týmu na facebooku mění v uprchlický tábor pro rodiny s dětmi.
Autorka je historička umění a kurátorka.