Větrné mlýny 2021, 334 s.
„Nad město přidřeply mraky, jako by je chtěly opile pochcat. Město pod jejich dymačným příkrovem páchlo jako dobitý degenerát s otevřenými střevy, jimiž vypouští kouř. Autokolika.“ První odstavec debutu Radima Bártů může svou rozmáchlou obrazností snadno vzbudit pochyby o dalším obsahu. Když se ale čtenář nenechá odradit ani anotací zdůrazňující téma iniciace na začátku divokých devadesátých let, bude příjemně překvapen. Příběh je prostý. Tři gymnazisti Karkula, Skunk a Lobo dají před školou přednost hospodě, v níž domlouvají, jak se zmocnit rakve, kterou nutně potřebují pro školní představení nazvané Poslední pomazlení. Z příběhu, jehož hrdinové „uvízli v zajetí hospodských židlí úplně stejně jako smrťák ze starých pohádek, jehož přilepil ke štokrleti mazaný sedlák“, se stává karnevalový průvod maloměstskými pajzly, kde je vše podstatné: cigára, peach vodka, marihuana, hodně piva, neumělé básně, gymnaziální lásky, stárnoucí máničky, Jim Morrison a Metallica, skinheadi, dračí doupě, podnikající komunisti přebarvení namodro atd. Omámením návykovými látkami se prolínají bizarní potyčky, prapodivné lidské typy vedou vtipné hospodské dialogy, které nenásilně střídá mudrování o historii, národní povaze, lidské malosti nebo rasismu a nesnášenlivosti. Bártů napsal živou, zábavnou knihu s kořeny v Jerofejevově novele Moskva–Petušky nebo Andruchovyčově Moskoviádě. Zároveň si ale musím klást otázku, nakolik mé nadšení pramení z toho, že jsem v té době vyrůstal a podobné historky zažíval na vlastní kůži.