Dýchat, koukat, sdílet

Tabula Rasa: dětská hra s balastem, fantasmagorií i lží

Soubor Tabula Rasa ve svých kusech Proroctví, CERN či Vzduch zaujme smyslem pro fantazii, hravost a vynalézavost, s níž klade staré objekty do nových souvislostí, i neortodoxním chápáním divadla jako platformy absolutní svobody a imaginace. Jak jeho poetika vznikla, jsme se zeptali všech jeho členů.

Tabula Rasa se prezentuje jako produkčně­-umělecká buňka, co tím vyjadřujete?

Jan Brejcha (JB): Na začátku jsme uvažovali o konceptu středověkého cechu, který by sdružoval osoby podobného řemesla. Šlo zejména o praktické a ekonomické důvody, jako stanovení pravidel tvorby či sdílení pracovních nabídek. Měla to být hradba, která bude čelit okolnímu molochu, jelikož situace v naší profesi není a nikdy nebude zrovna jednoduchá. Divadlo ale netvoří podstatu našeho bytí, malujeme, děláme hračky, organizujeme workshopy, výstavy, věnujeme se kinetickým objektům, přemýšlíme i o přidružené výrobě, možná deskových hrách.

Jeník Tyl (JT): Myšlenka produkčně­-umě­lecké buňky korespondovala s mou činností při studiu v prvním ročníku DAMU – se spolkem kaBARet cetera. Představoval jsem si ji jako dlaň. Prsty jsou jednotliví členové, kteří jsou na sobě nezávislí, a přece sdružení v celek, který můžeme nazývat různě – družstvem, spolkem či kmenem. Přívlastek produkčně­-umělecká …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě