Dýchat, koukat, sdílet

Tabula Rasa se prezentuje jako produkčně­-umělecká buňka, co tím vyjadřujete?

Jan Brejcha (JB): Na začátku jsme uvažovali o konceptu středověkého cechu, který by sdružoval osoby podobného řemesla. Šlo zejména o praktické a ekonomické důvody, jako stanovení pravidel tvorby či sdílení pracovních nabídek. Měla to být hradba, která bude čelit okolnímu molochu, jelikož situace v naší profesi není a nikdy nebude zrovna jednoduchá. Divadlo ale netvoří podstatu našeho bytí, malujeme, děláme hračky, organizujeme workshopy, výstavy, věnujeme se kinetickým objektům, přemýšlíme i o přidružené výrobě, možná deskových hrách.

Jeník Tyl (JT): Myšlenka produkčně­-umě­lecké buňky korespondovala s mou činností při studiu v prvním ročníku DAMU – se spolkem kaBARet cetera. Představoval jsem si ji jako dlaň. Prsty jsou jednotliví členové, kteří jsou na sobě nezávislí, a přece sdružení v celek, který můžeme nazývat různě – družstvem, spolkem či kmenem. Přívlastek produkčně­-umělecká znamená, že pracujeme, produkujeme, i když bez konkrétního vymezení. Někdy je těžké volit slova tak, aby definovala činnost, ale současně ji neomezovala.

Zároveň o svém sdružení hovoříte jako o logickém vyústění spolupráce tvůrců, kteří se potkali na několika rozdílných projektech. Co předcházelo vašemu setkání?

Mikoláš Zika (MZ): S Honzou jsme se seznámili na DAMU u Roberta Smolíka, oba jsme měli blízko k řemeslu a rukodělné činnosti, čehož si všiml i náš vedoucí a začal nás úkolovat různým vyřezáváním loutek a předávat nám řadu praktických zkušeností.

JB: Ve třetím ročníku jsme za sebou měli autorské návrhy na papíře. Tehdy jsem pracoval jako osvětlovač ve vinohradském divadle, kde jsem v suterénu objevil staré světelné jednotky. A taky jsem četl francouzského antropologa Clauda Lévi­-Strausse. Zatím jsem moc nevěděl, co s tím. Robert Smolík mi navrhl, abych oslovil ke spolupráci Mikyho, s nímž jsme už měli za sebou práci pro Vosto5.

JT: Já se ke klukům dostal díky produkci projektu Vosto5 Kolonizace. Zároveň jsme se s Honzou potkali i při přípravách inscenace Slzy ošlehaných mužů v Ypsilonce. Přemýšlím však nad bodem, který by nás dal dohromady…

JB: Bylo to, jako vždy, více impulsů. Když je žák připraven, učitel se najde. Získali jsme ateliér, který máme v pronájmu společně se skupinou Handa Gote, a pak přišel Jeník, který dal procesu první kinetiku.

MZ: Bylo to ještě trochu jinak, seděli jsme s Jeníkem v kavárně Standard a já mu vyprávěl, že chceme s Honzou založit skupinu s názvem Tabula Rasa, který bude definovat náš přístup, a Jeník opáčil, že má v hlavě něco podobného.

Co má vyjadřovat název Tabula Rasa?

JB: Je to prázdný stůl. Termín tabula rasa se používá většinou hanlivě v souvislosti s hloupostí, nepřipraveností. My k němu ale přistupujeme obráceně, vnímáme ho jako vyprázdnění, které čeká na naplnění. Nacházíme různé objekty třeba u popelnice, potkáváme knížky, příběhy a lidi. Je to jako hra se skleněnými perlami. V průběhu tvorby se stane, že některé perly už nejsou dost dobré, dají se jinam a vyčkávají na příhodnější okamžik. Tím, že se vyprázdníme, jsme otevření, věci se nám do prostoru vysouvají jako pomyslné šuplíky.

JT: Tabula rasa je sice hladká nepopsaná deska, dokáže však do sebe leccos absorbovat. Je to hmota, kterou tvoříme. A pečujeme o ni tak, aby mohla sloužit, tedy být.

Objekty, jak říkáte, nalézáte u popelnic. Hraje ve vaší tvorbě roli i ekologie?

JB: Není to úplná priorita, spíš přidaná hodnota. Děláme to tak proto, že nemáme peníze, zároveň nás vyhozené věci fascinují, můžeme je nějakým způsobem transmutovat. Věci neustále dokola recyklujeme, což je primárně praktické, sekundárně ekologické. Nevím, zdali bychom nešli jinou cestou, kdybychom byli bohatší. Ale asi ne, takhle nás to esteticky baví.

JT: Je to naše vnitřní přesvědčení, které však nemáme potřebu někomu cpát jako devízu.

Čím je inspirována vaše estetika? Sdílíte dílnu s Handa Gote, blízko máte i k Wariot Ideal. Měly tyto skupiny na vaši tvorbu vliv?

MZ: Esteticky jsem ovlivněn prostředím dětství – vyrostl jsem na Barrandově, kde pracovali rodiče jako výtvarníci pro animovaný film. Jako malí jsme s bratrem pomáhali tátovi vyrábět objekty, dílna je pro mě absolutní přirozenost.

JB: Moje maminka je architektka, otec, i když byl sociolog, psal básně a maloval. Ve čtrnácti letech jsem začal také malovat, později jsem měl sprejerskou skupinu, pak přišly první technoparty, squaty. Byli jsme součástí Cirkusu Alien, vyráběli roboty, velké loutky, předělávali auta, zkrátka do it yourself. Ale Handa Gote jsme neznali. Jsme si s nimi, stejně jako s Wariot Ideal, podobní spíš lidsky.

JT: Moje cesta byla jiná. Vyjadřuji se orálně, myšlenky přetvářím do psaného projevu. Kluci a moje žena Dorota mě přivádějí k imaginaci. Otevřeli mi například svět Hajaa Mijazakiho. Vždycky jsem si přál dělat se dřevem, ale nikdy jsem si to pořádně nezkusil. Tabula Rasa mi umožňuje pracovat více s imaginací, kterou postrádám. Když společně tvoříme, potkávají se různé jazyky. Sice si spolu někdy nerozumějí, bojují spolu, ale deska – tabula rasa – to scelí.

Jak v tom případě vypadá váš tvůrčí proces?

MZ: Sesbírá se hromada věcí, z nichž se pak volí, co se použije. Nikdo nemá přesnou představu, co vznikne, racionálně ani logicky nad tím nepřemýšlíme. Handa Gote jsou schopni vše vymyslet od stolu, což jsme také zkoušeli, ale tuto schopnost nemáme.

JB: Podle mě se to podobá vaření: někdo krájí cibuli, někdo přinese maso, další jen snítku petržele a v závěru je z toho dobrá polévka. Naše práce není hierarchizovaná, ale neřekl bych, že fungujeme jako kmenové vědomí.

JT: Myslím, že formu tušíme, i když si jí nejsme jistí. Někdy mám dokonce pocit, že to není na nás – forma už existuje, jen ji musíme znovu definovat a obnažit.

Mluvíte o tvorbě, ale co pobyt na jevišti?

MZ: Pro mě jako výtvarníka bylo hrozně důležité zkusit si i stránku performativní. Z jevištní zkušenosti ostatně čerpám i při scénografické práci. Byla to výzva, ale pořád to beru spíš jako dětskou hru – něco vyrobím, pak si s tím hraji a doufám, že se to nerozbije.

JB: Já se prezentace před lidmi odmala děsil, nebyl jsem schopen jít ani před tabuli.

JT: Pro mě dřív byl pobyt na jevišti jednoduchý, teď je to čím dál těžší.

JB: Vzniklo to z donucení: kdo by nám tam hrál, když ne my? Tenhle omyl mě však začal fascinovat. Stát na jevišti je až mystický zážitek, zvlášť když máme masky. Najednou vidím divadlo z úplně jiné pozice než dřív, což mě baví a děsí zároveň. Při posledním hraní jsem měl pocit, jako by se všechna srdce v jeden okamžik propojila.

Co pro vás znamená mýtus a rituál?

MZ: Velkých oficiálních rituálů se bojím. Ri­­tuál by však měl být v divadle přítomen pokaždé, což se bohužel neděje.

JB: Rituálu se přímo nevěnujeme, ale tvůrčí transformací do určitého sakrálního prostoru vstupujeme. Ve chvíli, kdy pracuji s maskou Hanumána nebo mého mrtvého otce, se něčeho hlubšího dotýkám, byť jen na bázi psychoanalytické.

MZ: Rituál je samotná výroba.

JT: Je přítomný, ale není třeba ho pojmenovávat. Každý si ho prožívá jinak.

JB: S rituály zacházíme, ale nejde nám o přesnost – nejsme kněží. Je to jen cesta kluků z Vinohrad na východ nebo za indiány. Jak říkal Miky, je to dětská hra – s balastem, fantasmagorií i lží.

Jakou roli má podle vás divadlo v současném světě?

JB: Hranice padly a my můžeme putovat mezi žánry a druhy, slučovat velké množství složek – řemeslo, hudbu, básně, architekturu, rituál i masky.

JT: Náš divák je člověk, který rád žije a ne­chává se fascinovat.

MZ: Jako děti – ty nás často pochopí lépe než dospělí.

JT: Být, dýchat, koukat, sdílet zážitek. Nehledat komplikované, nakonec je výsledkem vždycky jednoduchost.