Kresba Anina Mengerová
Česko už měsíc a půl pluje na válečně vlně. Vláda Petra Fialy posílá do války na Ukrajinu zbraně a jako symbol solidarity a neotřesitelnosti také svého premiéra; uprchlíci, které z domova vyhnala Putinova nesmyslná válka, jsou u nás stále přijímáni s nebývalou vstřícností a dostává se jim značné institucionální, ale i dobrovolné, občanské podpory. Je to malý zázrak – vždyť kdo by si byl ještě před rokem pomyslel, že by do České republiky mohlo přijít tři sta tisíc lidí a jen tak se tu schovat před válečným násilím?
Češi nejsou xenofobové a odpůrci jinakosti, umějí pomoci, když je potřeba, slyšel jsem v minulosti mnohokrát, a aktuální dění to jenom potvrzuje. Přesto se vtírá otázka, proč se k této humanitární katastrofě najednou vztahujeme úplně jinak než k útěku lidí opouštějících vybombardovaná syrská města? Proč českými srdci tolik pohnuly děsivé filmové a fotografické záběry a osobní svědectví z Buči, a nikoli podobné obrazy pocházející ze Sýrie? Jak to, že ohořelé trosky Mariupolu ženou do tolika českých očí pláč, kdežto při pohledu na Rusy rozbombardované Aleppo se mnohé oči raději odvracely?
Vysvětlení je tak prosté, jako je jindy zdánlivě složitá lidská povaha. Blízkost. Geografická a kulturní, ale také historická, dějinná. Ukrajina, tedy alespoň její malý kousek, patřila přece k Československu. Kulturní proudy, které se tu mísily, se do českých a moravských zemí dostávaly vždy jako „naše“, i když šlo například o pravoslaví či židovské a muslimské kultury, s nimiž se ta křesťanská vyrovnávala otevřeně a nenásilně. I tehdy lidi spojoval více obchod než ideologicky zneužívaná společná víra. Komerce neznamená jen peníze, ale i společnou konzumaci a také mísení informací, slov a zkušeností; odtud také rostla síla městských společenství, jako například ve Lvově.
Soucit je podle osvícenců tím hlavním spojovníkem mezi lidmi (na to, že to platí pro zvířata a živé organismy obecně, se už většinou moc nepamatuje). Soucit s druhými ale nebyl chápán jako mimořádná duševní otevřenost, cit pro jinakost, odlišnost druhých, nýbrž jako výraz podobnosti, tedy jako jistý druh strachu o sebe. Soucítíme proto, že vidíme na druhých, co by se mohlo stát i nám, kdyby Štěstěna byla vratší a méně přející.
Z příkladu českých společenských posunů míry soucitu a vstřícnosti vůči různým etnikům postiženým válkou by se dalo odvodit i nějaké obecnější poučení. Třeba že přirozený strach o sebe dokážeme kulturně přetavit do pomocné „lásky k bližnímu“ jen v případě, že ti, kterým pomáháme, jsou nám opravdu blízko. Jsou naší košilí, nikoli kabátem. To v tomto případě znamená především blízkost kulturní a civilizační. Spojení „naši Ukrajinci“, které teď běží jako reklamní rámec charitativní iniciativy, přesně vyjadřuje, o co jde. Ukrajinci jsou „naši“, Syřané „naši“ nikdy nebyli…
Kupodivu to nemá opět nic společného s konfesí. Syrští či iráčtí křesťané se nakonec do Česka podívali právě a jen a jen proto, že byli křesťané, tedy mohli potenciálně být „naši“. Nakonec ale nebyli, protože to nedovolila jistá podezřívavost a odtažitost k lidem ze Střední Asie, která se teď v kontrastu k otevřenosti vůči Ukrajincům vyjevuje ještě silněji. „Naše“ Ukrajince si můžeme vzít domů, Syřany a Iráčany nanejvýš v malém počtu do ubytoven. Nemusí to být nutně rasismus založený na barvě pleti či kulturních rozdílech, ale prostě jen neschopnost brát druhé jako sebe samé, soucítit s nimi, mít společný strach. A soucit je vášeň těla i duše, které na jeho vytváření pracují společně.
Ani v době války, v níž zbytečně umírají všichni na všech stranách, se nelze vyhnout práci dějinné ironie. Říkáme-li dnes „naši“ Ukrajinci, kontrastuje to dost s tím, jak se jako společnost k jejich pobytu v Česku dlouhodobě vztahujeme. V devadesátých letech to byla především levná pracovní síla. Lidé se od Ukrajinců odtahovali kvůli mafiím, ale také pro jistou kulturní povýšenost, neboť my jsme Západ, oni jsou Východ. Levnou pracovní silou, něco jako Češi v Německu, byli Ukrajinci i ve 21. století, s tím rozdílem, že tentokrát se už bez nich česká ekonomika neobejde. Už tady se stávali „našimi“, což válečný úprk před ruským násilím jenom umocnil. „Naši“ jsou teď ti, nad kterými jsme se povyšovali, a to je asi ta nejlepší národní výchova, k níž paradoxně pomohla tahle válka.
A jednou – možná – celá česká společnost pochopí a přijme, že rozdíl mezi Aleppem a Mariupolem nebo Bučou vlastně neexistuje. Není vyloučeno, že to nějak chápeme už dnes, jen je pořád dost lidí, kteří v případě Syřanů nejsou schopni říct „naši“. Soucit ještě neřekl, že i o tyto lidi máme strach jako o sebe.
Autor je publicista.