Vir

Znovu uslyšel zvonění telefonu. Viděl se, jak vstává. Za okny bylo ještě šero, mohlo být tak kolem půl šesté. Po chvíli vyhrabal odkudsi telefon a ve stejném okamžiku, kdy zdvihl hovor, zmáčkl i ovládací knoflík pro televizi a monitor, který svítil celou noc, teď konečně zhasl. Celý pokoj se octnul rázem skoro v úplné tmě.

„Haló…“

„Dobrý den, omlouvám se, že ruším tak časně, ale je to důležité…“ naléhavě tvrdil kovový hlas z telefonu.

„To doufám,“ utrousil Vítek.

„Tady sociální odbor. V časných ranních hodinách zemřel váš otec, Pavel Levin. Přijměte prosím mou upřímnou soustrast.“ Vítek slyšel unavený hlas na druhém konci drátu, který oddrmolil předem připravenou větu.

Vítek chvíli nic neříkal, pak se zmohl na: „Děkuju, jak…“

„Ve spánku,“ přerušil ho hlas, „osobní ID nám přestalo vysílat signál přesně v 5:26. Dokumentaci vám právě posílám. Půlden ji můžete sdílet na své obrazovce. Je tam vše. Pokud něčemu nebudete rozumět, ozvěte se. Jen bych vám měl asi říct, že váš otec souhlasil s dárcovstvím orgánů a zrovna v tuto chvíli se transplantuje jeho srdeční aorta potřebnému pacientovi v maďarském regionu Konfederace.“

„Cože, můj otec umřel před půl hodinou, a teď už je jeho mrtvola rozřezaná v Ma­­ďarsku?“

„Vše podle instrukcí vašeho otce. Dárcovství je odpovědná věc, často poslední možnost pro nemocné napadené virem. Nezapomeňte, že heslem Konfederace je ,Nic než pomoc‘,“ řekl unaveně hlas ze sluchátka.

Vítek nic neříkal. Operátor se rozloučil a zavěsil. Vítek si znovu sedl na postel a v příšeří nahmatal ovladač. Obrazovka, unavená z celonočního vysílání pro nikoho, se znovu rozzářila. Vítek přepnul kanál a v úděsném grafickém provedení na něj vykoukl svazek popsaných starých listů. Televizní formuláře byly orámovány lipovými květy. Na první straně byla naskenovaná fotka jeho otce. Musela být asi z hodně dávné doby, protože otec na ní vypadal mladě a sebevědomě. Nemohl od té fotky odtrhnout oči. Byla nějaká divná. Pak si uvědomil, že jde o výřez. Asi nejspíš kvůli obleku, ve kterém otec pózoval. Na límci, který už nešlo víc oříznout, se blyštěly nějaké odznaky nebo výšivky. Vítka napadlo, že vlastně mohl mít překrásný život. Pokud mu vyprávěl pravdu, tak se stal tím, čím se většina lidí nestane – nadprůměrným. Prostě vybočujícím z řady. A pokud si to vymyslela jeho senilní mysl, tak tím lepší sklonek života. Co jiného už zbývá než fantazie. Pak se zahleděl na údaje v dokumentaci. Většině nerozuměl, ale z kontextu vyplývalo, že na svůj věk byl zdravý jak řípa.

+

Vítka z myšlenek vytrhlo až to, že ho málem srazil autobus. V černém obleku se polekaně otáčel na všechny strany, pak se přesunul více do středu chodníku, vrazil ruce do kapes a opět se zasnil. Vybavilo se mu, jak sedí před televizní obrazovkou, orámovanou lipovými květy, a zkouší si představit otcovu „předposlední“ cestu. Vítek zakroutil hlavou nad dnešní dobou. Člověk jde večer do postele, přečte kus nějakého braku a usne. V pět ráno se přestane zdvihat a klesat pokrývka, v té chvíli zapípá osobní ID na sociálním odboru města, kde pospávají ti chudáci, co mají noční směnu. V té chvíli vyrazí sanitka a do sdílené zdravotní karty se automaticky nahrají poslední údaje o zdravotním stavu zemřelého. Jak se Vítek později dozvěděl, většinou se časy zranění nepřekrývají s dobou, kdy jsou tkáně mrtvého ještě transplantovatelné. Otec měl „štěstí“. Vítek si byl jistý, že by otec byl rád, kdyby se dozvěděl, že jeho smrt pomohla zachránit lidský život. Jen cítil takovou podivnou nechuť, když si uvědomil, že mrtvý Levin posmrtně cestoval přes půl Konfederace. Tak si úctu k mrtvému nepředstavoval. Pak si ale vzpomenul na poslední větu operátora: „Nic než pomoc.“

Také ho nenapadlo, že otce už neuvidí. Den před obřadem mu ale jakýsi úlisný chlapík ze sociálního oznámil, že otec pomohl těžce zraněnému Maďarovi víc, než mu bylo oznámeno. Vítek z vyhýbavých řečí pochopil, že otce rozřezali na kusy, aby zachránili nějakého maniaka, který se kdesi u Balatonu vyboural na motorce. Rakev byla nakonec zavřená, protože se prý hodila i jeho vytahaná stará kůže… Pohřeb mu připadal směšný. V rakvi ležela rozřezaná mrtvola, přivezená z Maďarska. Organizace obřadu se energicky chopila Vítkova matka, která jinak pro svého bývalého manžela neměla dobrého slova. Vítek nevěděl, zda se v tom skrývala stará láska, nebo si jeho matka chtěla prostě poplakat. Toto druhého se zhostila podle Vítkova názoru až příliš. Koneckonců to byl špatný otec a zemřel v klidu. Tomu se podle Vítka neříká tragédie. Nejvíce se s matkou chytli o hudbu. Vítek dobře věděl, že melodii, která zazní v sále, nebude ještě dlouho potom moct poslouchat, proto oponoval Schumanno­vě Rýnské. Podle Vítka to bylo mnoho patosu a ke všemu si nebyl jistý, zda ho hudba labilního lipského profesora nedotlačí k pláči. Nakonec usmlouval jen tříminutovou ukázku.

+

Vítek nakopl plechovku levného mixu vína a coly. Z té dlouhé procházky byl unaven. S údivem zjistil, jak se za půl hodinky třída zaplnila. Nákupní horečka vrcholila. Přestože byl nepříjemný podzim, na hlavní tepně města bylo příjemně. Z mnoha rour po stranách se valil teplý vzduch, který udržoval nákupčí v příjemném spotřebním rozpoložení. Vítek si všiml, že se rozzářily i výlohy. To byl poslední marketingový hit velkých corpmarketů. Plocha stěny byla rozkouskována do několika malých oken, která měla za průsvitnou promítací fólií umístěnou kameru a snímala obličej chtivého potenciál­ního zákazníka. Dle rysů, výrazů a pohybů pak speciální program určoval nabídku reklamy. Vítek sledoval dav před výlohami, který konzumoval reklamu ušitou přesně na míru. Zatímco jedna dáma omdlévala blahem při kosmetickém setu, její synek se bavil tím, že očima mžikal po několika oknech, takže reklamy na akční počítačové hry létaly sem a tam. Malý kluk se tím vyloženě bavil, protože okolostojící opory společnosti viditelně znervózňovalo, když kolem jejich kypřicích přípravků a nových autosedaček létaly hořící hvězdné koráby.

Vítek se cíleně do žádného okna nedíval a jen pozoroval lidi. A to ze dvou důvodů. Jednak věděl, že by se od obrazovky už jen těžko odtrhl, jednak proto, že nechtěl být v tom stádu. Dobře věděl, že nové počítače nebo jiná elektrotechnika by ho před obrazovku spolehlivě přibily minimálně na půlhodinu. Mezi lidmi se proplétali třináctiletí spratci, kteří tahali lidem omámeným obrazovkami peněženky z kapes.

Vítek se odvrátil a zamířil dál po třídě. Zprava se vyvalil proud teplého vzduchu a Vítek si na chvíli připadal jak v létě. Ale nedýchatelně suchý a trochu páchnoucí vzduch mu napověděl, že se jedná jen o špatnou imitaci. Po půl kilometru se vše zklidnilo. Zde se asi kilometr táhly úřednické budovy. Všem vévodil lesklý a černý dóm středoevropského úřednictva, kterému se říkalo Budova. Vítek už okolo ní dlouho nešel. Vždy jen prosviští kolem v autobusu nebo na rychlochodníku. Do nebe se tyčící mrakodrap byl celý pokrytý černým leštěným mramorem. Vítek si tedy nebyl jistý, jestli je to opravdu mramor, ale ze studeného a majestátního pocitu vycházejícího z celé stavby vyvozoval, že by právě snad takhle mohl působit mramor. Místy se střídal s okny, která byla také celá černá. Před Budovou stály pohodlné lavičky, ale nikdo na nich neseděl. Vítek byl tak v půlce délky stavby, když ho zaujala prasklina v okně. Sedl si opačně na jednu z liduprázdných laviček a pozoroval pavouka, který se rozlezl na černočerném okně. Vítkovi bylo jasné, že ten, kdo hodil po Budově kamenem, už sedí za katrem. Pohlédl vzhůru a spatřil několik kamer, které teď byly natočeny na něj. Vítkovi to ani nevadilo, nic nezákonného nedělá, navíc je velmi slušně oblečen. Prsty přejel po pavoukovi. Vítek se rozhlédl. Na ulici poletovalo vzduchem několik novinových listů a prospektů. Vždy, když se ze strany vyvalil teplý vzduch, papíry začaly v novém víru rotovat. Vítek bezmyšlenkovitě chytil několik pomuchlaných listů, vybral jeden, vyhladil ho a uprostřed udělal velkou díru. Pak zašátral v kapse a vyhrabal špačka tužky, kupodivu i s hrotem. Vyndal z pusy žvýkačku a přilepil jí papír okolo pavouka. Pak se nahnul a začal se v rozpraskaném pavoukovi na černém neprůstřelném skle pozorovat jako v zarámovaném obraze. Vítek měl jakési tušení, že to, co teď vidí, vystihuje jeho pocity. Mezi novinovými řádky a fotkami celebrit se začala objevovat Vítkova tvář. Pusa byla rozříznuta několika prasklinami. Horní ret povyskočil nahoru. Pravé oko bylo rozděleno skoro přesně na půl, dolní část se posunula dolů. Vítkův portrét vypadal dost zasmušile, protože zprohýbané obočí a pusa daly tváři nevyzpytatelný výraz. Centrum pavučiny se nacházelo na pravé tváři, která byla rozbitá na tisíc kousků. Nákupní horečka tohoto dne pomalu končila a začínalo mezidobí, kdy už se corpmarkety vyprazdňují a noční bary ještě nezačaly žít.

Před Budovou sedí mladík ve špatně padnoucím saku. Snaží se dýchat co nejopatrněji, aby se jeho hlava co nejméně hýbala. Jen jeho oči mžikají na přilepený papír vedle. Nad jeho hlavou se vznáší bezpočet kamer, které se neslyšně otáčejí při Vítkově sebemenším pohybu.

+

„Tak to snad ne!“ rozčílil se Vítek.

„Bohužel, dneska o staré kousky už nemá nikdo zájem,“ stále opakoval svoji mantru antikvář.

Vítek dobře věděl, že je to lež. Zrovna vrcholila jedna z módních vln zájmu o antikvární kousky. Mezi mužem ve středních letech a Vítkem ležela na pultě stará lampa, elegantně vykroužené tvary překrývalo nazelenalé stínítko. Šňůra se vinula po celém skleněném pultu a svrchu to vypadalo, že je ze všech stran atakována starými dýmkami, kostěnými obroučkami brýlí a jakýmisi nepotřebnými pohárky z broušeného skla. Už několik minut zde byla svědkem hádky o cenu. Její jediný výkon byl, když se majitel antikvariátu ujišťoval, že opravdu funguje. Poslušně zablikala, na chvíli osvítila zastavěnou místnost a zase zhasla. V šeru pak bylo pouze slyšet hlasy, které postupně nabývaly na síle. Hlavně ten Vítkův.

„Tak dobrá, tentokrát se shodneme,“ nakonec rezignoval Vítek.

Majitel se usmál, bleskurychle uklidil lampu pod pult, jen šňůra sebou mrskla, a vytáhl malý účetní počítač. Naťukal částku, Vítek dotekovým perem podepsal cenu i s daní a během okamžiku měl na účtu peníze. Antikvář se uklonil, rychle schoval počítač a opět nic nerušilo chmurnou atmosféru obchůdku. Vítek se musel usmát pod rouškou, když vycházel z obchodu. Vzpomněl si, kolik hledání mu dalo, než našel tohoto vydřiducha. Původně si myslel, že najít antikvariát bude hračka. Do té doby tomu nevěnoval pozornost z prostého důvodu. Neměl co nabídnout k prodeji. Zároveň ale věděl, že starožitnosti jsou opět výnosným byznysem. Lidé unavení z corpmarketů a jejich stále inovovaných výrobků se zasněně obraceli do minulosti. Věci z nedávné minulosti šly dobře na odbyt, nesměly ovšem být starší padesáti let, to se už duše uvyklá zářné a stále upgradované budoucnosti reklamních ploch potácela v nejistotě. Ale co bylo pár let staré, stále ještě dnešnímu člověku konvenovalo. Vítek někde slyšel, že jsou zřizována speciální oddělení firem, které marketingově připravují výrobek už rovnou na druhou vlnu, tedy obnovený zájem o prodej po takových pěti deseti letech. Prý se kvůli tomu mění i mnohá oddělení, která projektují životnost výrobku.

Vítek jednou v baru slyšel od sousedního stolu, kde seděli podle všeho studenti nějaké polytechniky, hlášku, kterou si zapamatoval: „To vám říkám. Příští Nobelovka bude za novou teorii užitkovosti výrobků! Vždyť co už chybí? Na druhé vlny jsou už studie a firmy dnes nic tak nežere jako problém, kdy má to auto nebo myčka vypovědět: hned, nebo ještě počkat, až to bude za pět let zase šik? Těžký, přetěžký…“

Vítek se ještě ve dveřích obchůdku otočil. Nemohl se znovu neusmát. Futra dveří byla z napodobeniny dřeva, dokonce i s cestičkami červotoče. Uvnitř byl samozřejmě zabudovaný dezinfekční rám podle poslední homologace. Na dveřích byla dokonce klika, roztomile neprakticky zatočená, že se skoro nedala stisknout. Vítek tomu všemu samozřejmě nevěřil. Na internetu si zjistil, že toto starožitnictví patří stejné firmě jako corpmarket na všech rozích v centru města. Proč tam tedy chodil?

Když vyšel z otcova baráku a trochu provinile držel v pravé ruce svícen, obešel nejrůznější antikvariáty, aby zjistil ceny. Jasně, všechny měl i z prezentací na internetu, ale sotva mohlo být něco absurdnějšího než pevné ceny u antikvariátů. Jak tak obešel pět, šest zapadlých obchůdků, pociťoval čím dál větší odpor k chlapíkům, kteří ho obsluhovali. Ta neskutečná víra v minulost! Ještě více ho dožíralo, že to byl ale ten prefabrikovaný pohled na minulost ze školních lavic. Jak jinak by mohly být tak ceněny měděné destičky pomoci ze starých žroutů? Vítka cynicky napadlo, že to vymývání mozků, kterému se ve škole říkalo „dějiny pomoci“, má nakonec alespoň nějaký praktický smysl. Absurdní bylo také to, že za poničení žroutů byly tvrdé sankce, a po obchůdcích se nyní s nimi živě spekulovalo. Vítek byl v jednom antikvariátu dokonce svědkem obchodní transakce, kdy jakási postarší žena měnila tři výzvy k přispění na roušky za jednu virocidu. Obchodník náhodou zachytil Vítkův nechápavý výraz a prozradil mu, že virocid bývalo zpočátku málo, takže na to bylo vyraženo jen několik měděných štítků nad kasičky a ty mají nyní vysokou cenu.

Asi o týden později objevil Vítek tento obchod. Na první pohled mu připadal jako každý jiný antikvariát, brzo však pochopil, že se za tím skrývá promyšlený marketing. Antikvariát byl uměle starý, i prodavač se tvářil, že je starší a hrbatější, než ve skutečnosti byl. Jednou, když se skláněl nad starými pánskými náramky, Vítek pozoroval jeho hlavu a zdálo se mu, že si dokonce barví na bílo vlasy. Kořínky byly černé. S jistotou to ale nemohl říct, na to tam bylo příliš málo světla. Nyní se Vítek otočil, aby se ujistil, že dovřel dveře, a akorát zahlédl, jak nyní o mnoho rovnější majitel krámku stojí za pultem a lampu s nazelenalým stínítkem opatrně postřikuje prašným sprejem, až se stínítko stává skoro šedivým. Vítek s úsměvem zavrtěl hlavou, natáhl si rukavice a vydal se vyšlapanou stezkou ze zapadlých uliček předměstí. Sníh mu křupal pod nohama. Přestože byl schválně se hrbící muž nesmlouvavý obchodník a Vítek věděl, že by jinde usmlouval více, byl rád, že se mohl o peníze handrkovat s někým, kdo stejně jako on vidí v historii jen habaďůru pro slabomyslné. Raději agenta corpmarketu s nabělenými vlasy než obtloustlého a nafoukaného vetešníka, který by pro blatník pár let starého sedanu snad i vraždil. Ke všemu mu imponovaly všechny ty malé podrazy, které měly návštěvníka obchodu přesvědčit, že je opravdu uprostřed romanticky chmurné minulosti.

Vítek přeběhl hlavní ulici. Jen mu od bot odletovaly kusy bílého sněhu a rozpouštěly se v šedé břečce, nebo se dokonce dostaly do víru foukaného teplého a suchého vzduchu a změnily se v páru. Vítek se na druhé straně zastavil a vhodil pěťák, který ho studil v kapse, do nejbližšího žrouta. Neozval se žádný zvuk. To Vítka nepřekvapilo. Žrouti okolo hlavní byli většinou vystláni bankovkami opor společnosti, které se vracely z nákupů a ověšené balíčky se cítily trapně před černými a studenými připomínkami trpících. Vítek opět zahučel do užších uliček, kde už občas byla vidět souvislejší plocha bílého sněhu, a byl si skoro jistý, že v těchto žroutech by už jeho pěťák zazvonil o dno. Ale i přes masivní výměnu se elektroničtí žrouti, kteří mají i tu malou kamerku, sem ještě nedostali a Vítek nenacházel jediný důvod, proč by si měl svůj rozpočet huntovat více, než je nutné. Zabočil za další roh a stál před oprýskaným domem svého otce. Místo zazvonění a počítání do dvanácti teď jen naťukal kód a zorničku zaostřil na namodralý proužek. Jen co se dveře otevřely, vrazil promrzlý Vítek dovnitř a hnal se k výtahu. Za ním zůstávaly tající kusy sněhu. Výtah se otevřel a na druhý pokus se promrzlému Vítkovi podařilo předpisově říci čtvrté patro. Před otcovým bytem se na chvíli zarazil, ale pak se oklepal a vešel dovnitř. Jen proběhl nefunkčním dezinfekčním rámem, ani si nesundal kabát, dal vařit vodu a posadil se v obýváku do křesla. Rozhlédl se, stále zachumlaný v teplém kabátě, a pozoroval světlé obrysy obrazů, které tam ještě před měsícem visely, chuchvalce prachu zbylé po malovaných talířích, které odnepaměti zdobily vršek knihovny, a nyní i prázdné místo, na němž ještě před hodinou stála lampa s nazelenalým stínítkem. Okolo Vítkových bot se začala vytvářet kaluž z rychle tajícího sněhu.

Ukázka pochází ze stejnojmenné knihy, kterou k vydání chystá nakladatelství Akropolis.