Rodič je bůh

S Tomášem Morávkem o zlobivých dětech a dětských domovech

Zlobení je často naučená strategie, jak přežít, říká vychovatel, který na sociálních sítích boří mnohé mýty o ústavní výchově. Jak u nás fungují dětské domovy a další podobná zařízení, proč je důležitá emoční vazba mezi vychovatelem a dítětem a čím to je, že se v Česku tak dlouho čeká na adopci?

Proč jste se rozhodl založit instagramový účet Nevýchovný ústav, na němž zprostředkováváte veřejnosti praxi ve výchovných ústavech, a to často i velmi kriticky? Z jakého důvodu je účet anonymizovaný?

Neskrývám sebe, skrývám „naše děti“. Profil není anonymní, jen je záměrně nekonkrétní. Jsou tam mé fotografie i kontakt na mě, ale neuvádím zařízení, ve kterých působím, aby děti, jejichž příběhy zveřejňuji, nebyly identifikovatelné. Také neuvádím jejich skutečná jména a měním věk i pohlaví.

Smyslem profilu je poskytnout dětem reálnější pohled na život v ústavních zařízeních. Děti bez jakékoli přímé zkušenosti s ústavní péčí se ptají, co je čeká, když u nich byla sociál­ní pracovnice, co se bude dít dál, jak se žije v dětském domově, co je to ZDVOP, v čem se liší ústavní zařízení od běžné rodiny… Stále se totiž vyhrožuje: „Když se budeš chovat špatně, skončíš v dětském domově.“ Jenže je třeba si uvědomit, že pro mnohé děti je život v něm nevyhnutelná …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě