Přeložila Kateřina Vinšová
Pistorius a Olšanská 2022, 184 s.
Historický příběh z Jižního Tyrolska, německojazyčné části Rakousko-Uherska, která po první světové válce připadla Itálii, je nadčasovým podobenstvím o marnosti lidského vzdoru proti moci a ideologii. Obálka knihy zobrazuje z vody čnící kostelní věž zaniklé obce Curon Venosta, kterou v roce 1950 zatopila vodní nádrž Reschensee. Právě stavba této přehrady, ohrožující živobytí místních obyvatel, je leitmotivem vyprávění hlavní hrdinky Triny, adresovaného dceři, o niž přišla během předválečného vystěhovávání do nacistického Německa. Próza ukazuje, co se životy obyčejných lidí v horském kraji dokázaly udělat diktatury, válka i následný rozmach kapitálu a s ním spojená kořistnická mentalita. Pozapomenutá periferie se před druhou světovou válkou ocitla mezi mlýnskými kameny dvou zhoubných ideologií. S rozmachem italského fašismu se německojazyčná území začínají násilně poitalšťovat, a část obyvatel proto vkládá naděje do nacismu. Válka kraj vylidní, rozklíží rodiny a zkázu dokoná stavební společnost, jež za přispění politických elit likviduje krajinu a současně vykořisťuje dělníky z chudého jihu, s nimiž je zacházeno jako ve válečných lágrech. Příběhem ze světa, v němž jsou lidé vyháněni ze svých domovů, protože „řeč byla cejchem“, postihuje Balzano hluboké bažiny lidství, plné zášti, strachu a temnoty. Právě u Balzana nebo u dalšího italského autora Sebastiana Vassalliho by se mohli učit všichni ti spisovači bezzubých historických próz, s nimiž se v posledních letech v české literatuře roztrhl pytel.