Během pandemie covidu-19 divadlo fungovalo jako demokratická instituce: otevřelo se všem, kterým bylo dříve prostorově nebo materiálně nepřístupné. Co ale skutečně zůstalo z tehdejších předsevzetí změnit celý dosavadní způsob života?
Již během prvního měsíce pandemie bylo evidentní, že divadlo se naživo hrát nebude, byly přerušeny zkoušky a rušila se představení. A hned na počátku se také ukázalo, že i v době lockdownu bude třeba udržovat kulturní život. Během prvního období pandemie jsme vyslechli snad rekordní počet koncertů a zhlédli spoustu divadelních představení a muzejních expozic (byť ve formě virtuálních prohlídek). V situaci obecné nejistoty a sílící existenciální úzkosti bylo cosi povznášejícího na tom, že kultura dokáže poskytnout jistotu a útěchu. Zvýšenému zájmu o umění vyšla divadla vstříc a vůbec poprvé veřejně zpřístupnila archivní nahrávky. Výběr byl tak bohatý, že jsme občas nevěděli, máme-li večer usednout raději před Berliner Ensemble, nebo do londýnského National Theatre, podívat se na maďarské představení v Tirgu Mures, Satu Mare, Miskolci či v Szombathely, nebo zvolit raději představení budapešťského souboru, které nám uniklo. Když se nám chtělo, mohli jsme přepínat a dívat …
