Koláž Eva Koťátková
Ten pojem se moc nepoužívá, ale měl by. Obvykle se totiž říká dystopie či antiutopie, takže zpočátku jen málokdo ví, o co jde. Kakotopie v sobě sice nese silný odkaz na starou řečtinu, která je základem všech dnešních demokratických rozprav, zato však na první poslech odpuzuje. Odpudivější slovo vymyslel snad už jen Robert Musil, když v románu Muž bez vlastností (1930, česky 1980) používal pro označení chřadnoucí a rozpadající se rakousko-uherské monarchie označení Kakánie.
Kakotopie – podobně jako kakofonie – si lidstvo v posledním století velmi oblíbilo. Když se něco hroutí a padá, drolí, rozkližuje a praská, je přitom možné se dívat, jak všechny ty stavby byly postavené, jak jsme je konstruovali a co všechno jsme si do nich jako lidstvo promítali. Kakotopie ukazují, kam až by taková zkáza mohla dojít, a lidé se bohulibé činnosti sepisování kakotopií věnují se zápalem jen a jen proto, aby varovali sebe i celý lidský kmen před sebevražednými společenskými sklony.
Kakotopisté – Orwell, Koestler, Huxley, Zamjatin, ale i Burgess – se dnes čtou určitě víc než Dostojevskij, Balzac nebo Ibsen či sestry Brontëovy. Důvod je zřejmý: je to větší zábava. Dekadentní kultura a rozklad civilizací – spojené často s přelomovými daty, konci století či přehazováním významných číslovek jako při příchodu roku 2000 – patří k perverzní podstatě končení, přežívání něčeho, co už mělo dávno umřít. Jenže neumírá. Nové se nerodí. A tak se musíme spokojit se zvrácenou radostí, guilty pleasure, jak se dnes říká, a zaobírat se zombíky a jejich možným životem po životě.
Obliba kakotopií v Česku pramení i ze čtyřiceti let v jedné utopii, která pro sebe ukradla slovo komunismus a proměnila je v odpudivou karikaturu. Kakotopie najednou nebyla fiktivní literární konstrukcí, nýbrž žitou realitou. Proto možná dodnes tak milujeme všechny ty kakotopiky, kteří vystihli úpadek komunistické totality, ještě než k němu došlo; méně už vzýváme ty autory, kteří totéž umějí nejen s komunistickou, ale i s kapitalistickou či environmentální utopií.
Kakotopie, která asi nejvíce odpovídá tomu, co dnes globálně více či méně skutečně žijeme, tedy Huxleyho Konec civilizace (1932, česky 1933), je v oblibě kupodivu až někde za všemi ostatními. Přednost mají obrazy (takřečené kakoidoly) komunismu či fašismu, zatímco hybridní polohy, jakou představuje Krásný nový svět, u nichž tak úplně nevíme, zda jde o angažovaný autofikční román ze současnosti, nebo o dystopické vyprávění, upadají do nezájmu. Ani ta sledovanost nového seriálu na Netflixu nebyla nic moc… A tak Huxleyho klasika zůstává na okraji.
Má to vcelku jasnou příčinu: dobro a zlo tu nemají jasné rozdělení, všechno je relativní a žádný hrdina de facto není kladný. Ani svět, ve kterém kakotopici žijí, není nijak vymknutý z kloubů. Je to dokonce ta nejlepší a nejpřesnější projekce uznaného lidského práva, které v preambuli slibuje americké ústava, vzor demokratických společenských smluv moderního věku: „pursuit of happiness“. Tedy něco jako „právo dosahovat štěstí“ nebo „štěstí na dosah“, jak zní český překlad tohoto spojení v názvu jednoho hollywoodského filmu. Možnost být šťastný, žít v prostředí, které to umožňuje nejen mně, ale i všem ostatním, to je přece ta pravá sociální Utopie, nikoli kakotopie, jako je tomu u Huxleyho.
Diktatura štěstí, kterou americký klasik v Krásném novém světě vykresluje, je nicméně nakonec předvedena jako ta největší perverze moci, jaké je lidstvo schopno. Ve jménu štěstí se přece dělají ty nejodpornější věci. Jenže je to taková hrůza, živit se stimulujícím božským tělem, sjíždět se somou, drogou štěstí a lásky, nechat se v kině oblažovat báječnými pocitovými filmy (fielies) a užívat si sexu, kdykoli se to hodí, aniž by se člověk musel obtěžovat něčím takovým, jako je vyšší cit pojmenovávaný kdysi pohádkovým slovem láska?
Huxleyho Krásný nový svět – a v tom je patrně problém – je současná utopie, sen o blaženém životě zbaveném utrpení. Taková buddhistická vize bez buddhismu. Zbaveni utrpení prožíváme pozemské slasti, které si lze poměrně snadno pořídit. Luxus slasti je dnes dostatečně demokratizovaný, podobně jako u Huxleyho. Štěstí je opravdu na dosah, je po ruce, stačí po něm hmátnout.
A přesto se zdá, že se pořád najde dost lidí, kteří čtou tuto apologetiku diktatury štěstí jako kritiku moderní společnosti. Proč, proboha – cožpak jsme my poslední lidé, jak (ironicky) připomíná Nietzsche, „nevynalezli štěstí“? Možná právě proto největší katastrofou, která západní civilizaci potkala, je koncept štěstí ve smyslu hédoné, který všichni preferujeme ne proto, že je tak svůdný a stále po ruce, ale hlavně proto, že je mu snadno rozumět, i když vyprchává a vzniká prázdnota, věčná podstata touhy. Všichni víme, že štěstí byla třeba euforie na tanečním parketu, na fotbalovém stadionu nebo při orgasmu s milenkou či milencem.
Lidský svět se, řečeno velmi provizorně a příliš napřímo, nehne z místa, dokud se z této utopie štěstí nestane další vrstva kakotopie. Dokud se k hédoné nepřidá eudaimonia, tedy vnitřní radostné uspořádání každého z nás. Snadné říct, hůře udělat. Naštěstí je tu opět Nietzsche jako utopie: ráno dvě vejce natvrdo, k obědu polenta a suché maso, večer vejce. Všude tolikeré štěstí jeho i naší „radostné vědy“.
Autor je publicista.