Reprezentativní publikace Podnik s nejistým koncem není prvním knižním rozhovorem s Petrem Pithartem – a ani nejlepším. Novinářka Andrea Procházková je silná v otázkách na dění z posledních let, ale při otevíraní minulosti českého expremiéra sklouzává k jednorozměrnému inkvizitorství.
Proč vlastně dělat knižní rozhovor s někým, s kým už takové rozhovory vznikly, a kdo navíc své působení sám důkladně zmapoval v několika vzpomínkových knihách? Andrea Procházková na tuto otázku v úvodu Podniku s nejistým koncem odpovídá, že toužila po „pokračování“ Tigridovy knihy Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu (1988 [exil], 1990), které by zachytilo polistopadové peripetie české společnosti a přiblížilo by je zejména mladým čtenářům. Petr Pithart podobnou knihu sice napsal (Po devětaosmdesátém, 2015), ale vzhledem k tomu, že jsme od jejího vydání prožili několik krizí a výrazně se proměnila místní politická mapa, zdá se, že materiálu k další reflexi je dost.
Zlé oko
Málokdo umí soudit selhání druhých stejně tvrdě jako svá vlastní – i v tom je Petr Pithart výjimečným zjevem mezi českými polistopadovými politiky. Obzvlášť nesmlouvavé, až „zlé“ pithartovské oko nalezneme v knize Osmašedesátý (1980 [samizdat], 1990), …
