Někteří Ukrajinci se v důsledku ruského vpádu ocitli před volbou: evakuovat se a zachránit se sami, nebo zůstat a pomáhat ostatním. Těmi „ostatními“ mohli být i jejich nemocní blízcí. Následující příběhy vyprávějí o matce v posledním stadiu demence, o babičce, která si těsně před obsazením Chersonu zlomila nohu, a o muži, který začal zachraňovat ty, jež jiní opustili.
Poslední pomazání. Kyjev
„Víte, co je to demence?“ začíná paní Olha vyprávění o své matce. „Ta nemoc je absolutně iracionální: můžete klidně zapomenout na všechny své představy o člověku i o tom, jak funguje lidský mozek. Skoro deset let zkušeností s matčinou nemocí změnilo můj pohled na svět. Psychiatr řekl: ‚Schovejte televizi, protože jinak ji nemocná rozbije.‘ Já jsem odpověděla: ‚To snad ne, proč by to dělala?‘ Za nějakou dobu se matka opravdu začala hádat se svým odrazem v zrcadle a roztřískala televizi na chatě. V určitý moment mi došlo, že její dlouhodobá paměť postupně mizí, to, co je teď, jako by odvál vítr, a ona se postupně vrací do dětství. Pořád říkala, že chce domů. Přitom byla v bytě, kde bydlela celý život. V duchu se už ale vrátila do mládí, do let, než se přestěhovala do Kyjeva. A já, její jediná dcera, jsem z jejího života už taky vypadla – ještě jsem přece nebyla na světě. Přitom ale znala moje jméno a pořád …
